„Snažím se držet pravidla nefotit mrtvé lidi, nefotit zbytečné utrpení. Nefotím, pokud tomu člověku zkrátka nijak nepomáhám nebo neměním jeho situaci,“ říká slovenský fotograf Ján Husár o etických hranicích své práce. Jezdí dokumentovat situaci do nebezpečných zemí, jako je Jižní Súdán, Irák či na ukrajinskou frontu. Důležitá je pro něj nutnost informovat o tom, co se v dané zemi doopravdy děje a zasadit fotografie do kontextu: „Nefotím, pokud to nezapadá do příběhu, který vidím. Pokud to není fotka typu - toto svět musí vidět.“ Fotografie podle něj stále hraje mimořádnou úlohu v tom, jak chápeme, kde a jak se co děje. Co je možné udělat, abychom rozeznali u fotografií fake news nebo hoax? „Samozřejmě koncept a výklad fotografie se dá manipulovat. Jde tedy hlavně o integritu zdrojů,“ vysvětluje Ján a dodává: „U fotografie je potřeba především brát do úvahy původní zdroj fotografie. Zda je to fotožurnalista v terénu, nebo nějaký rozhněvaný civilista. To je podstatný rozdíl.“ Foto reporty jsou podle něj nesmírně potřebné, aby nejen ukázaly aktuální dění, ale hlavně pomohly jeho pochopení nebo vysvětlení. Má podle něj smysl podávat svědectví ze zemí, které se nám zdají vzdálené? „Svět je propojený. To, co se děje někde jinde, má nepřímo dopad i na nás. Například notebook, na kterém píšeš tento rozhovor, má baterku z lithia a kobaltu, které byly pravděpodobně vytěžené někde dětmi v Kongu,“ vysvětluje důvody, proč se zajímat o svět. Jak si vysvětluje extremismus, se kterým se setkává? „Je to uzavřený kruh nenávisti. Ty jsi mi zabil bratra, tak já ti ho zabiju taky. Ty jsi mi znásilnil sestru, já podřežu hlavu té tvojí. V takové náladě jednoduše bují extremismus, hlavně když se jedná o méně vzdělané lidi. Nenávist a pomsta jsou často velmi blízko sebe.“
Jaká je hranice mezi tím, co se fotí a co už ne?
To je velmi složitá otázka a nemyslím si, že na ni existuje nějaká univerzální odpověď. Zažil jsem situace, kdy se to přesně nedalo říct. Pro různé lidi jsou asi různé hranice. Snažím se držet pravidla nefotit mrtvé lidi. Sem tam se stane, že to poruším, protože to situace vyžaduje. Snažím se taktéž držet pravidla nefotit nějaké zbytečné utrpení, pokud to vyloženě nespadá do nějakého úhlu pohledu, do příběhu, který se snažím vykreslit.
Jaké to jsou situace?
Nefotím, pokud to doopravdy nezapadá do příběhu, který vidím. Pokud to není fotka typu: toto svět musí vidět. Ta hranice mezi tím, co se fotí a co se už nefotí, je velmi subjektivní, takže jako fotograf a novinář se učím časem a věci vnímám v souvislostech. Nevyfotil jsem mrtvé děti, které chvíli předtím zemřely před mýma očima, protože mi to přišlo absurdní. Také jsem třeba viděl, ale nefotil, mrtvé s odřezanými hlavami v Iráku. Cítil jsem se znechucený sám ze sebe, já žiju a oni ne, nedokázal jsem tomu nijak zabránit. Ale na protestech v Nairobi, kde policisté stříleli ostrými do civilistů, mi přišlo nesmírně důležité vyfotit tu vraždu. I když byla krvavá a popisná - protože oficiálně se tvrdilo, že ostrými nestřílejí. Toto byl vlastně důkaz. Proto bych nefotil například bezdomovce na ulici, i kdyby na něho dopadalo zajímavé světlo a fotografie by působila velmi umělecky. Je to jen fotografie. Nefotím, pokud tomu člověku zkrátka nijak nepomáhám nebo neměním jeho situaci.
Proč je fotografie v dnešní době důležitá? Hodně se teď mluví o mediální gramotnosti. Co bys ty poradil lidem, aby sledovali u fotografií a nepodlehli manipulacím?
V dnešní době má fotografie svoje podstatné místo v informovanosti o tom, co se ve světě okolo nás děje. U fake news a hoaxů je těžké mít fotografické důkazy, které vyvracejí jejich klamavé tvrzení. Samozřejmě koncept a výklad fotografie se dá manipulovat. Jde tedy hlavně o integritu zdrojů. Například při Arabském jaru v Egyptě se na sociálních sítích sdílely fotografie s komentáři tajné policie snažící se manipulovat s davy lidí na ulici. Samozřejmě Citizen journalism, respektive výpovědi svědků na místě, jsou podstatné, ale u fotografie je potřeba především brát do úvahy její původní zdroj. Zda je to fotožurnalista v terénu, nebo nějaký rozhněvaný civilista. To je podstatný rozdíl. Například na východní Ukrajině, na Krymu, když jej začali obsazovat takzvaní „Zelení mužíci“ aka speciální jednotky Ruska, pravděpodobně FSB. Dokázali jsme je identifikovat také z mých fotografii, podle výzbroje a ruských značek na autech. Další dny značky z aut zmizely a ruský prezident tvrdil, že jednotky na Krymu nemá, mimo Sevastopol. Některé zbraně, které používali, byly specifické pro jednotky FSB - jednalo se především o speciální útočnou pušku VSS Vintorez, která má zabudovaný tlumič a používá velmi drahé a specifické střelivo. Toto se běžným jednotkám zkrátka nedává. Také měli upravené verze SVD Dragunov.
Dnes jsou ale na místě často první lidé s mobily. Jsou ještě fotoreportéři potřeba?
Fotoreportéři jsou určitě potřeba, jako jsou potřeba také svědci z řad civilistů. Civilisté, čili občanští žurnalisté, jsou určitě stejně důležití při monitorování aktuálního dění jako reportéři. Dokáží v událostech týkajících se aktuálního dění, takzvaných spot news, upřít pozornost na danou situaci. Neporovnával bych ale význam práce civilistů s mobily a profesionální fotoreportéry. Fotoreporty jsou nesmírně potřebné, aby nejen ukázaly aktuální dění, ale hlavně pomohly k jeho pochopení nebo vysvětlení. Já taky běžně při výkonu své fotoreportážní práce používám i mobil. Jednak s ním fotím, filmuji, dělám livestream, dělám si na něm poznámky. Jsou dokonce momenty, kdy se jen mobilem dá zachytit něco, co jinak nejde. Ať už je člověk fotoreportér, nebo není.
Jaký smysl dáváš svojí práci ty osobně?
Na začátku jsem si myslel, že přispěju k tomu, aby se tolik nezabíjeli žraloci. Nevím, zda se mi to podařilo. Dělali jsme na téhle problematice s Robem Stewartem. Ten natočil filmy Shark Water a Shark Water: Extinction, který je momentálně v kinech v Americe. Film dokončili Robovi kamarádi poté, co se Rob při natáčení na Floridě utopil. Člověk v této branži celkem kamarády a kolegy ztrácí, často umírají ve vojenských konfliktech, v Libyi či Iráku. Je to zkrátka seriózní byznys, fotožurnalismus není hobby. Někdy je mi po nich smutno, ale nezastavilo mě to v tvorbě a angažovanosti ve světě. Můžu se snažit riziko omezit, ne vždy je to ale plně v mých rukou. Mně osobně vadí nespravedlnost, vadí mi, kam směřuje naše planeta, někam do záhuby. A myslím si, že se snažím dělat svou práci tak, aby měla dopad. Zda ho má, netuším. Nedostatky ve fotoreportingu pak možná doplňuji angažováním se v humanitárních misích a rozvojových projektech.
Má smysl podávat svědectví ze zemí, které se zdají vzdálené a lidé by mohli říct, že události v nich se nás netýkají?
Určitě má. Svět je propojený. To, co se děje někde jinde, má nepřímo dopad i na nás. Například notebook, na kterém píšeš tento rozhovor, má baterku z lithia a kobaltu, které byly pravděpodobně vytěžené dětmi někde v Kongu. Nemůžu tedy říct, že se mě to netýká, protože nepřímo ovlivňuju podmínky v té dané oblasti. Já neříkám, že teď máme hned přestat brát kobalt z Konga, když ho technologický průmysl nesmírně potřebuje. Ale měli bychom dostat například výrobce elektroniky do situace, kdy převezmou zodpovědnost za situaci v zemi a postupně ji změní k lepšímu.
Pobýval jsi v Iráku během bojů se samozvaným Islámským státem. Jaké poznatky o extremismu sis odtamtud přinesl?
S extremisty jsem se přímo moc nesetkal. V místech, odkud vyhnali Islámský stát, jsem našel různé dokumenty, strategie v té dané oblasti. Častokrát jsem viděl, jak Islámský stát motivoval lidi, aby je naverboval - ať už odměnami nebo sliby lepšího života. Hodně jejich aktivit se soustředilo na přiživování strachu ze Západu, z USA. Bylo to vlastně celkem jednoduché, když USA okupovaly Irák. Co se týká extremismu, je to uzavřený kruh nenávisti. Ty jsi mi zabil bratra, tak já ti ho zabiju taky. Ty jsi mi znásilnil sestru, já podřežu hlavu té tvojí. V takové náladě extremismus jednoduše bují, hlavně když se jedná o méně vzdělané lidi. Ale takové chování jsem viděl také na Ukrajině či ve východní Africe. Nenávist a pomsta jsou často velmi blízko sebe.
Nedávno jsi byl v Jižním Súdánu, proč?
Z Jižního Súdánu jsem se vrátil těsně před loňskými Vánocemi. Byl jsem tam pracovně dokumentovat humanitární projekty financované veřejnými penězi. Situace v Jižním Súdánu je velmi nestabilní, nebezpečná a zdá se, že momentálně bezvýchodná. Moje práce se zaměřovala konkrétně na humanitární odpověď na hladomor, který je jeden z hlavních problémů v této oblasti. V Jižním Súdánu je neuvěřitelné vedro. Je tam pár velmi bohatých lidí a velmi mnoho lidí, kteří nic nemají. Pohyboval jsem se hlavně na severozápadě státu, při hranicích se Súdánem a Středoafrickou Republikou. Tam je to momentálně relativně klidné, ale nepokoje - a dalo by se říct „malé války“ - probíhají několikrát do roka. Boj o moc se vede již několik let. Zdravotnictví tam téměř neexistuje, stejně tak školství.
Angažuješ se i v humanitární a rozvojové oblasti, na čem teď pracuješ?
V Keni dlouhodobě spoluorganizuji mise dětské kardiochirurgie, kde se snažíme naplnit naši dlouhodobou vizi vybudování prvního dětského kardiocentra ve východní Africe. Jednou za rok děláme misi na místě, operuje se cca 10 dětí a trénuje se místní keňský personál. Doplňujeme to jeho stážemi na Slovensku. Taktéž dokumentujeme život těchto dětí s vrozeným postižením. Poslední dva roky je to moje hlavní aktivita ve východní Africe. Také jsem dlouhodobě členem zahraničních dopisovatelů ve východní Africe. Zajímám se o další témata, jako pytláctví či smrt posledního severního bílého nosorožce, porušování lidských svobod, problematiku LGBT komunity v Nairobi.
Jaké místa jsi už jako fotograf dokumentoval?
Na začátku své fotografické cesty jsem působil především v jihovýchodní Asii. Často pracuji v Africe, v oblasti Blízkého východu, kde jsem strávil nejvíce času v Iráku a Sýrii, ale také v Afghánistánu, Ománu, Libanonu, v pásmu Gazy a Izraeli. Mimo tyto exotické oblasti jsem byl na začátku války na Ukrajině během anexe Krymu a následně v Doněcké oblasti na východní Ukrajině, kde stále probíhá ostrý vojenský konflikt. Pár dní po mém odletu z Doněcka bylo mezinárodní letiště obsazeno a zničeno separatisty.
V těchto všech zemích jsem hlavně pracoval na výrobě materiálů, který jsem prodával do mezinárodních agentur. Jednalo se o novinářskou práci ve formě video a fotožurnalismu. Stále mi připadá, že jsem pořádně nikde nebyl, i když to není pravda. V místech, která jsem dokumentoval, byly často velmi komplikované situace jako vojenské konflikty, separatisté, vraždění civilistů, humanitární katastrofy. Ale například na Slovensku spolupracuji také při tvorbě dokumentu o ochraně přírody. V minulosti jsem se snažil věnovat více filmování divoké přírody, i když to tak díky mému působení v poslední době nevypadá.
Jak ty sám pracuješ s vlastním strachem?
Nemůžu říct, že nemívám strach. Vždy si uvědomuji vážnost situace. Ale strach má jiný význam pro člověka jako jsem já a pro lidi, kteří se v podobných situacích vyskytnout náhodou. Já zkrátka chodím do situací, odkud jiní lidé utíkají, a snažím se tam tvořit. Bojím se spíš toho, jestli budu mít dostatek prostředků a možností v mém životě takto pracovat. Projekty, na kterých dělám, jsou finančně velmi náročné. Bojím se odejít od rodiny někam na druhý konec světa, kde lidé umírají, aby o mě neměli strach, že se mi něco stane. Ale když už jsem pryč, ty pocity neexistují. Rodina mi chybí, ale když někam musím, a i když je to nebezpečné, tak zkrátka jdu. Ale vždy udělám vše pro to, abych se nakonec vrátil domů.
Spoluautorka: Hana Rakovská
Profilové foto: Robo Homola
Ostatní foto: Lenka Klicperová