HateFree Culture. Nez násilí. Bez nenávisti.

Je všední ráno. Snědý školák v uniformě otevírá prosklené vchodové dveře. Na chodbě před jednou ze tříd malá plavovláska v meditační pozici rozjímá se zavřenýma očima, zatímco ve třídě před pár minutami začala výuka. Před tabulí sedí na zemi skupinka teenagerů a třídní učitelka Sheryl se jich ptá, jak se dnes cítí. Postupně s ní i se spolužáky sdílejí své pocity. A protože někteří z nich zmíní, že jsou toho dne smutní nebo naštvaní, Sheryl vstane a začne něco čmárat na tabuli. „Já když třeba několik dní nespím, dělá si z toho manžel srandu. A mě to strašně štve,” svěřuje se učitelka. „Nepotřebuju nějaké vtípky, ale spíš aby mě podržel a zeptal se, jestli mi může nějak pomoct. Co štve vás?” ptá se dětí. A ty se postupně jedno po druhém svěřují. „Být naštvaný je normální,” reaguje na jejich výpovědi na závěr třídní. „Nesmíme tím ale obtěžovat ostatní. Lepší je přijít na to, co by nám pomohlo, abychom se v takové situaci uklidnili,” říká a přidává pár tipů, jak se jí samotné daří zvládat hněv. „Co pomáhá vám?”  

Sociální pedagožka Gloria

To, co v mezinárodní základní škole Manglerud v Oslu probíhá, je třicetiminutovka, kterou třídní učitelé se svými žáky začínají každý nový den. „Používáme při ní metody restorativních kruhů, kde žáci sdílejí své pocity a připravují se na vyučování,” vysvětluje později ve své kanceláři mladá usměvavá žena. Jmenuje se Gloria a působí zde na pozici sociální pedagožky. Její prací je být oporou všem žákům prvního stupně, zajímat se o jejich potřeby a problémy, případně je s nimi řešit. „Žáci mají různé emoce, když přijdou do školy. Skrz rutinní restorativní půlhodinku je učitel naladí na stejnou vlnu, než se skutečně začne s výukou,” pokračuje. Dodává, že škola s propracovaným systémem zájmu o pocity a potřeby žáků začala před rokem. A do hloubky se věnuje také průpravě žáků v tom, jak řešit konflitky a jak jim předcházet. Dobrovolníci z řad starších spolužáků jsou pak trénovaní dětští mediátoři. „O velkých přestávkách nosí vesty, procházejí školou a tráví s ostatními čas. Mohou řešit konflikty nebo si s dětmi prostě jen hrát. Jsou pro ně takovými staršími sourozenci,” usmívá se Gloria. A do jejího kabinetu shodou okolností vchází čtrnáctiletá dívka s plnou náručí papírů. Přišla se učitelce pochlubit s výkresy. „Vidíte, tohle je Ronya. Jedna z našich mediátorek.”

„Ráda bych byla prokurátorkou,” říká sebevědomě, zatímco nás provází školní budovou a popisuje svou mediátorskou práci. „Jsme ve formujících letech. Logicky máme problémy a budeme je mít. Proto jsem se rozhodla mediátorkou být. Není to jen o konfliktech, ale také o tom, být kamarádkou pro někoho, kdo se cítí osamělý,” vysvětluje s tím, že kromě práva ji zajímá take psání a zpěv. Ronya za spolužáky problémy neřeší, ale snaží se je vést k tomu, aby je vyřešili oni sami. „Já sama jsem zažívala těžké časy. Hodně jsem se stěhovala, nikde jsme nezůstali dost dlouho na to, abych si našla kamarády. Proto se mi hodně líbí nápad těch ,buddies', kteří tu pro vás vždycky jsou.” 

Vrstevnická mediátorka Ronya

Mezitím dorazíme ke dveřím učebny, kde probíhá výuka pro nejmenší. Před žáky sedí na lavičce mladá sympatická učitelka Zohren a vedle ní jeden z žáků slabikuje z čítanky. Kromě ranních setkání – stejně jako ostatní pedagogové – při práci s dětmi využívá metodu restorativních kruhů. V jejím podání spočívá v tom, že pokud dojde ke konfliktu, snaží se situaci, která k němu vedla, se všemi aktéry  znovu projít. Učitelku v té chvíli zajímá pohled obou stran. Ptá se proto, jak se každý z nich cítil a co ho k takové reakci vedlo. „Každý sdílí své vnímání situace a nakonec dojdeme ke smíření,” vysvětluje po konci hodiny Zohren. Nikdo se tak necítí pod nátlakem. Viník nebo agresor nejsou na paškálu. Podle jejích slov si každý z učitelů bere z metodologie jen základ a přidává vlastní přístup, který se mu osvědčil. 

Diskuzi se Zohren přeruší zvonek. První hodina končí a je na čase, aby se žáci po krátké přestávce přesunuli do dalších učeben. A to je příležitost se některých z nich poptat, jak se jim startovací kroužky zamlouvají. „Ranní rutina je dobrá, protože tak můžeme začít den hezky a spolu,” říká asi desetiletý chlapec. „Když jsi unavený nebo smutný, můžeš o tom ráno říct ostatním. A oni díky tomu porozumí, jak ti je a proč se třeba chováš ten den jinak. Mohou se podle toho zařídit,” dodává jeho vrstevník. Na otázku, zda školu vnímají jako bezpečné prostředí, přikyvují na znamení souhlasu. Když tu se ozve: „Většinou.” A náhle se vynoří mrak, který funkčnímu konceptu práce s dětmi stíní. 

Ranní půlhodinka v podání Zohren

Škola má totiž dvě sekce. Jednu mezinárodní, kde probíhá výuka v angličtině, navštěvují ji žáci různých kultur a právě na ní probíhá propracovaný systém usilující o příjemné a bezpečné prostředí. Ta druhá je norská, kde tento systém tak propracovaně nefunguje. Problém  nastává ve chvílích, kdy se obě sekce školy setkají. „Šikanují nás, straší nás, vyhrožují. Je to strašně divné,” stěžuje si jeden z chlapců. Snaží se nad svůj strach  povznést tak, jak se ve škole učí, přesto ho takové konflikty obtěžují. 

Jedna z vrstevnických mediátorek

Když se na to později ptáme sociální pedagožky Glorie, působí překvapeně. Domnívá se, že k rozkolům dochází pro odlišný způsob výuky i rozvrh. „To může vzbuzovat zdání, že existují odlišnosti,” říká. „Pracujeme na tom, snažíme se podporovat vzájemné porozumění.” Škola má totiž společné vedení a zástupci obou sekcí se setkávají na týdenní bázi. Gloria to proto vidí pozitivně. „Je dobré, že jsme společně v jedné škole. Musíme pracovat na tom, aby to fungovalo ještě lépe a nikdo se necítil vyloučený,” říká s poněkud trpkým úsměvem. Celá snaha mezinárodní sekce školy totiž i přes svou efektivitu a dobrý pocit žáků a učitelů může být marná, pokud nedokáže fungovat v reálném světě. Protože bezpečné prostředí, které pedagogové stráží, skončí, až děti vyjdou školu. 

Norsko má s mediací a restorativním přístupem dlouholetou zkušenost. První projekt, který zapojil téměř padesátku škol napříč zemí, vznikl už v roce 1990 a zaměřoval se na základní a nižší středoškolské ročníky. O dekádu později se přidal obsáhlejší program, který představil vrstevnickou mediaci na 600 odborných učilištích po celém Norsku. Tyto přístupy jsou v místním  prostředí známé a Norsko se stalo lídrem v jejich implementaci v rámci Skandinávie. Za posledních dvacet let pak dochází ke změně, kdy restorativní přístup a mediace nejsou využívány jen k řešení a prevenci konfliktů, ale k celoškolnímu přístupu a snaze o vytvoření podnětného a bezpečného prostředí pro všechny účastníky vzdělávacího procesu. 

Jedna z organizací, která se zavádění těchto metod do norského školství dlouhodobě věnuje, je Trygg Læring (Bezpečné učení). Působí v ní odbornice s mnohaletou praxí v oboru a spolupracují s třemi stovkami škol. Aktuálně je jedinou neziskovou organizací, která takové vzdělávání a podporu na celostátní úrovni poskytuje. A nepůsobí jen v klasických školách, ale už v mateřských. 

Je krátce po poledni. Po ulici chodí lidé různých barev pleti, náboženského vyznání i mateřských jazyků. Ulice lemují malé cihlové činžáky. Všude je ticho a klid. Přesto platí oblast Etterstad za tu z chudších a problematičtějších čtvrtí norského hlavního města. Bydlí v ní totiž množství lidí s různými národnostními a kulturními kořeny, kteří se stále – i přes snahy společnosti a nejrůznějších integračních programů – ocitají z mnoha důvodů na jejím okraji. 

Toho si je vědomo vedení odborného učiliště Etterstad Upper Secondary School, jež leží v srdci této svérázné  osloské čtvrti. Škola, která se dříve zaměřovala na námořní vzdělání, dnes připravuje 620 studentů na povolání kuchaře, pekaře nebo prodavače. Vzdělávací programy zahrnují také turistický ruch a obchod či klasické technické obory.

Už když se otevřou automatické posuvné dveře a návštěvník se ocitá ve foyer školy, dýchne na něj multikulturní atmosféra. Tu pak umocňuje pohled na otevřenou kuchyni i obsluhu v nedaleké školní kantýně, kde společně vaří jak blonďatí učni norského původu, tak mladí lidé různých barev pleti. Vše vypadá idylicky a atmosféra ve škole je i díky dřevem vykládanému interiéru vřelá. Když nás ale později ředitelka školy Elin Stavrum zavede do své kanceláře, aby nás se specifiky instituce blíže seznámila, začíná skládat složité a rozporuplné puzzle.

Trond Ketil Gevin

„Pokud má žák v Norsku dobré zámky, může si školu vybrat. Pokud ne, vybírat si nemůže,” uvádí nás do obrazu ředitelka Stavrum. Škola, v jejímž čele už čtyři roky stojí, je tak jednou z posledních voleb norské mládeže. A koncentrují se v ní proto většinou ti nejproblematičtější studenti. Mnohdy takoví, kteří už na jiných školách neuspěli. „Tři čtvrtiny studentů tvoří kluci, což činí naši školu trochu drsnou. Většina studentů má migrační historii a někteří přišli do Norska jen velmi nedávno,” popisuje. Jejich pozadí proto často přináší další výzvy, s nimiž se studenti a následně i škola potýkají. „Naší největší výzvou je, že studenti jednoduše nechodí do školy. Důvodů je více. Mnoho z nich má existenční problémy, potíže v rodině. Musejí pracovat místo toho, aby seděli v lavicích,” vysvětluje ředitelka. 

Právě pro řadu výzev, s nimiž se učni v reálném životě potýkají, se jim vedení školy snaží vzdělání ulehčit a přichází i s inovativními nápady, jak je motivovat. Velmi důležitou úlohu v tom všem hraje Gunhild Solem, působící právě ve výše zmíněné organizaci Trygg Læring. Má na škole na starosti péči o blaho studentů a praxi restorativního přístupu. „Je to skvělý způsob, jak řešit konflikty. A je to něco, co si studenti mohou odnést ze školy do života,” vysvětluje ředitelka, proč někoho jako Gunhild a její tým ve škole i přes tenčící se finanční možnosti zaměstnává. Nestará se navíc jen o studenty samotné, pracuje také s učiteli, kterým dává podněty, jak s učni vhodně pracovat. 

„V naší škole je běžné zajímat se o studenty a jejich dobro. Nemusí to probíhat přímo v kruhu ve třídě, ale třeba během vaření v kuchyni. Učitelé si se studenty povídají,” říká Gunhild Solem. „Když dítě nepřijde do školy, protože se tam necítí dobře, nemůžeme to rozporovat a říkat, že tomu tak být nemůže. Musíme se naopak ptát, proč se tak cítí. To, co cítí uvnitř, se nemusí rovnat tomu, co vidíme my jako dospělí,” říká. Dodává, že každý žák musí mít aspoň jednoho zaměstnance školy, k němuž cítí důvěru a za nímž může přijít s jakýmkoliv problémem. 

Gunhild Solem

Pedagogové při povídání se studenty o tom, proč mají tolik absencí, přišli například na jednoduchou věc. Řada z nich do školy nechodí, protože musí do práce, aby si vydělala na jídlo. Proto se vedení rozhodlo pro malý, avšak nakonec velmi efektivní krok. „Každé ráno zaměstnanci vítají studenty u vchodu a rozdávají jim zdarma snídani. Naši učni to vědí a nyní chodí do školy častěji,” vysvětluje hrdě ředitelka. Její kolega Trond Ketil Gevin, který má na starosti koordinaci učitelů, pak ředitelku doplňuje: „Všímám si, jak moc ty snídaně pro některé znamenají. Někteří jsou chudí, nemají rodiče, proto je společná snídaně velmi důležitá.” Mohou tak podle něj začít den příjemně, zklidnit se a následně se věnovat učení. Speciálně vyškolení sociální pedagogové s tím navíc učňům pomáhají i během vyučování. Nosí speciální trička, aby je snadno rozeznali, pořádají pravidelné preventivní workshopy se zacílením na drogy, konflikty, zdraví nebo práva a povinnosti studentů.

I přesto, že jsou chodby školy na první pohled plné úsměvů a idyly, má k tomu její každodenní realita daleko. Asi 30 % učňů má záznam v rejstříku trestů. Někteří učni jsou podle mediátorky Gunhild Solem konfliktní až násilní. Nevidí však řešení v tom, je ze vzdělávacího procesu vyloučit, ale spíše hledat cesty, jak s nimi pracovat. Sama věří hlavně v restorativní justici, kterou už více než dvě dekády propaguje. Nejen že se všichni zúčastnění snaží přijít na to, proč se konflikt stal a jak se kdo cítil a proč, Gunhild s učni hledá způsob, jak takovým situacím do budoucna předcházet. Sází zejména na pocit jejich zodpovědnosti a čest. Když se totiž studenti poperou, bývají ze školy na několik dní vyloučeni. Jejím úkolem pak je přijít s návrhem, jak je úspěšně začlenit zpět do třídy. Kromě procesu mediace je podle ní zásadní jednoduchý slib: „Vysvětlíme jim, co se bude během mediace dít. A že cílem je, aby se už neprali. Student na závěr podepíše smlouvu, kde tohle slíbí.”

Navzdory vysokým číslům o trestních záznamech studentů a častější fluktuaci pedagogů se škole, zdá se, daří. Podle vedoucího učitelů Gevina patří škola v hodnocení mezi nejhorší v Norsku. Díky dlouhodobé práci se však drží nad průměrem úspěšnosti studentů. Navzdory odborným prognózám totiž závěrečné zkoušky složí téměř tři čtvrtiny studentů, což Gevin považuje za úspěch. Škola je také několik let na norské špici co do spokojenosti studentů se školním prostředím. „Jsem přesvědčená, že to je naším přístupem ke studentům a  metodami, které používáme,” doplňuje ho mediátorka Solem a dodává, že nezanedbatelný je i fakt, že řada pedagogů školou sama prošla v roli učňů.

Dobrou praxi z Norska se už několik let snaží přenést do českých škol také vládní projekt Místo pro všechny (dříve známý jako Kampaň proti rasismu a násilí z nenávisti), v jehož rámci už dekádu funguje například i mediální kampaň HateFree Culture. V počátku svého desetiletého působení zavedl do vybraných 10 škol v Ústeckém a Moravskoslezském kraji mediaci, včetně vrstevnické. Od roku 2017 se zaměřuje na nabídku projektových dnů pro širší paletu vzdělávacích institucí, kde klade důraz především na restorativní přístup a nekonfliktní, nenásilnou komunikaci. Školám nabízí několikahodinové projekové dny, a to jak pro žáky, tak pedagogický sbor. Ti pak dostanou k dispozici metodiku vhodného zavádění restorativního přístupu i zájmu o blaho žáků do výuky. „V některých školách vedení a pedagogové rozumí, že je wellbeing důležitý. Takže jim jen přinášíme další možnosti, procvičení, nové metody,” vysvětluje vzájemnou spolupráci metodička projektu Marie Čech, která své znalosti čerpala mimo jiné v norských institucích. Připouští, že mnohým českým školám je takový přístup vzdálenější, proto je nejprve seznamuje s důvody, co mohou takové metody učitelům i žákům přinést. „Věnujeme se jejich potřebám a vysvětlujeme výhody vedení rozhovoru s žáky. A až po ukotvení běžného nastavení je možné věnovat se tomu, jak v souladu s těmito myšlenkami řešit konflikty,” dodává.

Workshop pro české lektory v podání norské organizace Trygg Læring (Foto: Archiv Místo pro všechny)

V Česku na tomto programu aktuálně spolupracuje 38 škol napříč Českem. Působí v něm dvaadvacet lektorů, kteří uspořádali téměř tři stovky projektových dnů, z toho necelou čtyřicítku pro pedagogy. A zdá se, že projekt přináší po několikaletém snažení ovoce. „Teď už vím, že bych měl druhým naslouchat a respektovat, co říkají,” hodnotil projektový den například jeden ze zapojených žáků. Také další zpětné vazby ukazují, že žáci postupně přicházejí na to, jaké konkrétní konflikty prožili, uvědomují si emoce své i ostatních a umí je lépe pojmenovat. „A hlavně na své problémy nesmí být člověk sám,” doplňuje vrstevníky v evaluačním dotazníku další ze žáků. Ukazuje se navíc, že si nové dovednosti a znalosti odnášejí žáci i do mimoškolního života. Jedna z dívek, které byly metody restorativního přístupu představeny, totiž uvedla: „Naučila jsem se, jak se zachovat, když se rodiče hádají.”

Na první pohled se může zdát, že zdravé prostředí vztahů mezi žáky je především o nich samotných. Úspěch však není téměř možný, pokud se nezmění nastavení celé školy. Proto jsou zásadní kurzy nejen pro děti, ale především pro jejich učitele a vedení těchto institucí. „Ze škol si odnášíme spoustu pozitivních reakcí, jelikož jejich vedení vidí přimý dopad ve svém prostředí. V jedné ze spolupracujících škol dokonce po našich projektových dnech začali pořádat porady učitelů v kruhu, dětem se začalo dávat více prostoru pro komunikaci a pedagogům prostor pro to, aby měli čas jim naslouchat,” vysvětluje koordinátorka programu Sabina Günther. Dodává, že restorativní přístup je pro pedagogické pracovníky atraktivní a po intervenci ze strany lektorů se většina z nich snaží o metodách zjistit více informací. „Často restorativní přístup začnou vnímat jako nový směr sebevzdělávání. V jedné ze spolupracujících škol byla už  'pouhá' komunikace v kruhu označena za zásadní zvrat v řízení školy,” uzavírá Günther.

Foto: Lukáš Houdek