„Málokterý trenér fotbalu kouká na to, že Messi, Neymar nebo Ronaldinho vděčí futsalu za to, že dnes jsou tak skvělí fotbalisté s výbornou technikou,“ říká Daniel Hajaš, podle kterého je zejména v jihoamerických fotbalových klubech spolupráce s futsalem velmi úzká. A to je i jeden z hlavních důvodů, proč jsou fotbalisté s futsalovou průpravou oproti jiným spoluhráčům tak zdatní.
„Sice není pravidlem, že dobrý futsalista se stane stejně dobrým fotbalistou a naopak, ale z vlastní zkušenosti vím, že futsal fotbalu pomáhá. Pracujete s míčem na malém prostoru a musíte ho umět dostatečně využít ve svůj prospěch,“ říká zkušeně útočník FC Rapid Ústí nad Labem a upozorňuje, že přestože má futsal k fotbalu hodně blízko a lidi často nepoznají rozdíl, je to zkrátka jiný sport.
„Oproti fotbalu, který se hraje 10 plus 1, se ve futsalu hraje na 4 plus 1 a má trošku jiná pravidla. Ke všemu je míč menší, má kratší odskok a musí být více nalepený na noze. Díky tomu si futsalista dokáže za daleko kratší dobu balon zpracovat a umí ho i udržet,“ zasvěcuje do sportu, kterým žije naplno. Ačkoliv Daniela jeho úspěchy těší, přiznává, že bez rodičovské podpory by s velkou pravděpodobností žádných větších nedosáhl. V dětství a dospívání je podle něj zapotřebí, aby mladému talentu někdo věřil a nasměroval ho. S podobnou podporou se setkal i jeho o dva roky mladší bratr Pavel Hajaš, který stejně jako Daniel začínal s fotbalem v ústecké Mongague, již od počátku vede trenér a fotbalový kouč Lukáš Pulko. Také on vnímal podporu v rodičích a prarodičích, kteří nevynechali žádný trénink či zápas.
„Pavel momentálně obléká dres FK Ústí nad Labem, ale jeden čas hrál vedle fotbalu i futsal. Bohužel bylo nad jeho síly skloubit náročné tréninky obou sportů dohromady. Nakonec se musel rozhodnout a zelenou dostal fotbal,“ prozrazuje a šanci prosadit se v nejsledovanějším sportu na světě svému bratrovi přeje.
Najít si svou cestu
„Do Mongaguy mě bavilo chodit, protože se tam utvořila skvělá parta, která stále přetrvává, přestože se hráči za těch osm let obměnili. Hráli jsme na Výšině za barákem na plácku a dostalo se nám slušného základu, který některým z nás umožnil vyzrát v jiných fotbalových klubech nebo jako v mém případě v 1. lize. Dost kluků z Mongaguy ukázalo, že sport je jedna z cest, jak něco ve svém životě dokázat,“ říká upřímně a je odhodlaný ve své sportovní píli pokračovat. Vděčí za to především Lukáši Pulkovi, který dokázal své svěřence nejen semknout, ale i motivovat a dostat z nich maximum.
„Lukáš je člověk na svém místě. Líbí se mi, že kluky dokáže nejen nasměrovat, ale za dobré výsledky během zápasů a tréninků i odměnit. Já se díky tomu před lety dostal na pražský zápas Sparty s Barcelonou,“ pochlubí se sportovním zážitkem, který se nezapomíná. Ačkoliv někdo může mít vůči romskému fotbalovému klubu předsudky, Daniel je okamžitě vyvrací: „Šlo na první dobrou poznat, když do českého klubu nastoupil kluk, kterému se nedostala taková předchozí průprava jako nám, byli jsme v tu chvíli ve výhodě, protože jsme se dokázali na hřišti dobře orientovat a naše přihrávky byly přesné a tvrdé. Ale zároveň jsme se uměli chovat a v klubu neudělali žádnou botu,“ říká a vzpomíná na dobu, kdy ve čtrnácti letech nastoupil za Rapid Ústí nad Labem. Tehdy ho k přestupu motivovala rodina, ale i on sám cítil, že se chce posunout a pokusit se dělat sport profesionálně. Zpočátku to pro něj byl krok do neznáma, ale rychle si na nový klub a jeho rytmus zvykl. Vzorem mu byl Josef Gabčo, který hraje 1. futsalovou ligu za SK Olympik Mělník, a ze zahraničních hráčů Ricardinho.
„Byl jsem na hřišti jediný Rom. S kluky jsme se zpočátku trošku oťukávali, ale brzo se z nás stali dobří kamarádi,“ říká a je rád, že ho spoluhráči dobře přijali i jako kapitána. Ostatně ve vůdčí pozici juniorského týmu U 19 působil dva roky. Poté přestoupil do A týmu a dnes hraje už tři roky 1. futsalovou ligu. A i když se mu rasismus ve vlastním týmu vyhýbá, od svých protivníků se mu dostává pravidelně.
„Vykřikují, ať toho černocha vytáhnou ze hřiště nebo že jsem opičák. Rasismus do futsalu nepatří, přesto se na hřišti objevuje. Naštěstí si z toho nic nedělám, vždycky si jen pomyslím, že až se dostanu k míči, uvidíme, kdo bude lepší,“ pousměje se hráč, který jako svou silnou stránku vidí v orientaci na hřišti, taktice, obehrávkách a snaze předvídat hru.
Ale ne vždy zažil na hřišti radostné chvíle. Před dvěma roky si během zápasu zpřetrhal vazy v koleni, což si vyžádalo operaci. Tehdy to pro něj nebylo z fotbalového hlediska optimální, ale po roční rekonvalescenci se mu povedlo vrátit zpět na hřiště.
Romové ve futsalu
Jako velkou posilu klubu ho vnímá místopředseda FC Rapid Ústí nad Labem Matěj Čapek.
„Dan přišel do mládeže jako kluk, který měl zkušenosti s fotbalem, ale s futsalem teprve začínal. V průběhu let se dokázal dostat do mládežnických reprezentací a vypracovat se do prvoligového A týmu,“ prozrazuje Čapek, podle kterého Daniel patří mezi hráče s dobrou futsalovou technikou, což ho spojuje i s dalšími romskými hráči v nižších kategorii, kteří jsou stejně tak šikovní s balonem, dokáží bez problému projít přes dva tři hráče a dávat hodně gólů.
„A když se v nich probudí vášeň ke sportu, chodí pravidelně na tréninky stejně jako každý, kdo chce ve sportu něco dokázat,“ tvrdí a dodává, že Romové mají ve sportu stále nevyužitý potenciál. I proto zdůrazňuje, že v každé z pěti mládežnických kategorií je přibližně 40 % romských hráčů a 60 % českých. Předsudky se v Rapidu nenosí, proto zastoupení Romů v klubu berou zcela přirozeně.
„V poslední době si k nám nenacházejí cestu jen kluci odchovaní Mongaguou, ale náš klub kontaktují i zájemci, kteří nejsou políbeni futsalem. Avšak dát každému šanci nemůžeme, kategorie nemáme nafukovací a musíme hledět na kvalitu hráčů. Když na tom nejsou herně dobře, doporučíme jim trenéra Lukáše Pulka, který malé fotbalisty připravuje k přestupu a my je po celou dobu sledujeme. Po nějakém čase můžou znovu zabojovat o místo v klubu,” vysvětluje Čapek.
Daniel se momentálně připravuje na podzimní futsalovou sezónu a zápasy. Trénuje čtyřikrát týdně ve večerních hodinách a vedle toho pracuje ve skladu. Ve volném čase navštěvuje svůj bývalý klub Mongaguá, kde trénuje starší žáky. Věří, že když do někoho investuje čas, přinese to ovoce v podobě úspěchu.
„Kromě toho, že jim dávám do těla, snažím se je svým příkladem motivovat k lepším výsledkům. Život v Ústí není vždy jednoduchý, i když já bydlím v místě, kde stále žijí starousedlíci jak z řad Romů, tak majority. Přesto nás trápí zhoršující se situace ve městě, potulující se bezdomovci a zvyšující se počet narkomanů. To není místo, kde chcete vychovávat své děti,“ svěří se. Doufá, že právě sport má potenciál dostat některé malé sportovce a sportovkyně ze spárů sociálního vyloučení a pomoci vybudovat jim lepší život.
Foto: Archiv Daniela Hajaše a FC Rapid Ústí nad Labem