Měla jste na začátku natáčení jasnou představu, jak bude film vypadat? Nebo výslednou podobu určovalo postupné odhalování historických událostí a pamětníků?
Na začátku jsem ani nepočítala s tím, že budu vystupovat před kamerou. Měla jsem trochu jiné představy, pohrávala jsem si s myšlenkou, že tam budou i animované části. Pak do toho vstoupil dramaturg Jan Gogola mladší a přemluvil mě, abych film natočila z vlastního pohledu. A abych začala natáčet s babičkou, která byla v té době už hodně nemocná. Nebyla jsem si tehdy jistá, jestli do toho jít nebo ne. Záběry z domácího prostředí jsou pro mě velmi intimní. Ale nakonec jsem ráda, že je mám. Je to teď pro mě vzácný materiál, když už babička není. Hnací motor pro mě bylo, že jsem babičce slíbila film dokončit a udělat vše proto, aby se historie romských partyzánů dostala do povědomí.
Byla jste si jistá, že najdete informace o dalších romských partyzánech?
Archivní práce a v podstatě etnologicko-historický výzkum šel ruku v ruce s vývojem scénáře filmu. I věci týkající se mého pradědy jsem objevovala za pochodu. Zjistila jsem například, že byl několikrát v zajišťovacím, později koncentračním táboře v Dubnici nad Váhom, odkud dokonce utekl. Byla to pro mě šokující informace, ale zároveň mě ta jeho přetrvávající rebelie potěšila.
Během hledání v archivech jsem nejdřív narazila na příběh Antona Facuny, který měl zásluhy nejen v odboji, ale později byl i známým bojovníkem za romská práva. Jeho osud by vydal na samostatný film. Nejdříve byl donucen narukovat do slovenské armády, odtud ale zběhl a přešel do Itálie k partyzánské skupině Rinaldo. Pak se dostal do tajné americké zpravodajské skupiny, se kterou přistál na letišti Tři duby s úkolem podpořit SNP. Všichni jeho kolegové přitom zemřeli a jemu jedinému se podařilo přežít. Během války hned několikrát unikl smrti. O tom, že jeho postava bude ve filmu, jsem ale na začátku natáčení ještě nevěděla.
Pak jsem potkala Braňa Oláha, romského novináře, který píše o svých předcích zapojených do povstání. U dalšího partyzána Josefa Serinka to bylo jiné, protože jeho příběh je slavný díky knize Jana Tesaře. Pátrala jsem po jeho potomkovi a nakonec se mi podařilo Zdeňka Serinka najít.
Jak na váš záměr reagovala rodina? Někdy není hledání v minulosti přijímáno příznivě…
V mé rodině jsem cítila podporu. Moje babička vždycky chtěla, abych o pradědově osudu napsala knihu nebo natočila film. Celá rodina se mi snažila pomáhat, i když vzpomínky už byly po několika generacích vybledlé. Praděda totiž nerad vyprávěl o válce a o tom, co se mu stalo, protože přijít o manželku i děti, to pro něj bylo traumatické. Před válkou se živil hrou na housle, ale když mu zavraždili rodinu, už se hudbě nevěnoval. Pak si našel druhou ženu a měl s ní děti. I ona přišla ve válce o muže.
A s jakým přijetím jste se setkala ze strany archivů a potomků romských partyzánů, jimž jste s filmem vstoupila do života?
Vůbec to nebylo jednoduché. Museli jsme překonat řadu překážek. Setkávala jsem se s velkou nedůvěrou, že by Romové vůbec byli zapojeni do války. A to nejen ze strany institucí, ale od běžných lidí a dokonce i mých kamarádů. Předsudky vůči Romům prosakují celou společností. Moc si přeji, aby byl můj film dobře vnímaný.
Například u Antona Facuny mi dva roky trvalo najít jeho potomky. Dalo pak hodně práce přemluvit je, aby svolili s natáčením, protože u nich ta historie byla tabu. Protože byl Facuna na straně amerického odboje, jeho rodina za komunistů trpěla, takže se o těch věcech nemluvilo. Postupně jsem si získala jejich důvěru a spolu se mnou objevili věci, o nichž vůbec nevěděli.
Myslíte, že se romští partyzáni dostanou i do učebnic nebo aspoň do povědomí mladých Romů, kteří často těžko hledají rolové modely?
Myslím, že do povědomí mladých Romů se tato část historie pomalu dostává. Roste nová generace a začíná se vyprávět o romském odboji i v evropském kontextu. Doufám, že se nám bude dařit dělat osvětu, protože je velmi potřeba, aby mladí Romové měli silné vzory. Mám v plánu oslovit ministerstvo školství s návrhem, aby můj film zařadilo do osnov jako učební pomůcku. Toto téma by se mělo dostat i do učebnic.
Napadají vás další bílá místa romské historie?
Určitě jich bude hodně. Romové jsou vynechávaní z historie a kladu si otázku, jak moc je to záměr. Romové bojovali v bitvách, zapojili se do protifašistického odboje, ale nevzpomíná se na ně ani v zahraničí. Proč romský holocaust není součástí historie, jako by zaslouženě měl být? Nechci v žádném případě snižovat židovský holocaust, ale je ten romský něco míň?
Ve filmu vznikla výstava o romských partyzánech. Bude možné ji někde vidět naživo?
Ta výstava proběhla u příležitosti oslav 75. výročí SNP, jichž se zúčastnila i paní prezidentka Čaputová. Máme v plánu pokračovat s ní v Čechách. Chtěli bychom pořádat alternativní projekce filmu někde venku, mimo kina, a zapojit do těchto událostí i výstavu. Rádi bychom to téma dostali do různých komunit v různých městech.
Českou premiéru měl film Jak jsem se stala partyzánkou s podtitulem Filmový odboj proti zapomenutí na Mezinárodním filmovém festivalu Ji.hlava v říjnu 2021. Distribuční premiéra bude 11. listopadu 2021 od 18 hodin v pražském kině Aero.
Mezinárodní premiéru měl dokument již v dubnu na německém festivalu východoevropských filmů goEast, kde získal jednu z hlavních cen.
Foto: Archiv Very Lackové