Hra Attentat1942 začíná po smrti Reinharda Heydricha, ale nepředstavuje hlavní osobnosti heydrichiády. Proč jste se zaměřili na méně známé příběhy?
Spolu s týmem historiků z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd jsme se rozhodli, že nechceme primárně akční hrdinský příběh, ale představíme někoho „obyčejného“. Hra začíná ve chvíli, kdy se snažíte vypátrat osud vašeho dědy, kterého gestapo za heydrichiády perzekvovalo. Postupně rozplétáte síť vztahů. Ptáte se pamětníků, kteří ho znali, a zjišťujete víc a víc informací o době, kdy váš děda žil. Důležitá fakta jsou v naší herní encyklopedii. Například když v jeho bytě najdete potravinové lístky, v encyklopedii se dozvíte, jak tehdy fungoval přídělový systém.
Ve hře jsou scény ze současnosti, dobové záběry i komiksové části. Co vás inspirovalo při vývoji?
Hlavní iniciátor hry a spoluzakladatel naší firmy Charles Games Vít Šisler říká, že nenecháváme hráče hrát historii. Nemůžete ovlivnit, co se s vaším dědou stalo, ale můžete mít vliv na to, co se děje v současnosti. Když máme více informací o minulosti, tak můžeme jinak nahlížet na skutky, které se staly. Nabízíme vám prostě takový nástroj k zamyšlení a k tomu napomáhají různé typy vyprávění – od archivních záběrů přes komiksové části až po scény ze současnosti, kde se setkáváte s herci, kteří hrají příbuzné nebo přátele vašeho dědy.
Zaujalo mě, jak zobrazujete nechuť mluvit o minulosti. Třeba tím, že doslova zabouchnete hráčům dveře před nosem…
Ano, tím chceme ukázat, že stačí nevhodně položená otázka a pátrání může být u konce, ale nic nebrání tomu, abyste začali hrát zase od začátku. V téhle scéně herec představuje Matyáše Krejcara, což byl novinář, který původně spolupracoval s vaším dědou a byl v aktivní odboji. Jenže po smrti Heydricha mu nacisté všemožně vyhrožovali a Krejcar nakonec podlehl nátlaku a napsal článek odsuzující atentát.
Další hra, kterou jste vytvořili, se věnuje poválečnému Československu. Tohle téma je o dost složitější, protože na něj není jednoznačný názor. Jak jste ho zpracovali?
Ve hře Svoboda1945 Liberation jste v roli památkáře, který jede do fiktivní vesnice na Žatecku. Má zjistit, zda zbořit školní budovu. Z původně rutinní služební cesty se stává napínavé pátrání v minulosti, protože hned po příjezdu potkáte muže, který vám předá krabici archivních fotografií. Na jedné z nich je památkářův děda s páskou Národní gardy. A je na vás, abyste zjistili, co váš příbuzný dělal v poválečných měsících. Postupně mluvíte s pamětníky, kteří vám vyprávějí svou verzi příběhu. Jsou to například lidé z odsunutých německých rodin nebo místní statkář, který se sem přistěhoval, či obecní kronikář. Snažíme se nahlédnout na jednu konkrétní událost očima různých lidí. Nikdy vám neříkáme, co si máte myslet – pouze předkládáme fakta.
A čím pátrání končí?
Na závěr hry se má památkář rozhodnout, jestli opravdu školu zbourat, nebo ne. A není to zrovna snadné rozhodování, protože v průběhu rozhovorů s pamětníky zjistil, že tato budova byla doslova křižovatkou lokálních dějin. Obyvatelé této obce tam nahnali Němce, kteří museli opustit své domovy. Pak tam probíhaly procesy s místními sedláky a potom tam byly volby.
Jaké jsou na tuto hru reakce?
Mysleli jsme, že vyvolá mnohem větší kontroverzi, ale nakonec na ni byly vlastně jen dva typy reakcí. Buď nám psali lidé, kteří ji ani nehráli, ale vadilo jim prostě téma jako takové. Tak tuhle skupinu jsme naštvali. Naopak ti, kteří ji hráli, tak kvitují, že nestraníme nikomu, a jsou rádi, že nabízíme více pohledů na tuto konkrétní historickou událost.
Prý je o ni zájem i napříč generacemi?
Za to jsme moc rádi, protože v recenzích často hráči píšou, že si zahráli s dětmi nebo s prarodiči. Naše hra může sloužit i jako dobrý impuls pro povídání s lidmi starší generace. Naši hru může hrát kdokoliv, i ten, kdo nemá vůbec žádné zkušenosti s hraním her na počítači nebo na mobilu. Dlouhodobě je pro nás důležitá spolupráce se školami. Obě naše hry jim poskytujeme zdarma, aby ji mohly použít při výuce. Hodně nás potěšil zájem měsíčníku LandesEcho, což je časopis pro německou komunitu v Česku.
Získali jste řadu ocenění včetně hlavních cen Apple Design Award. Čím jste zaujali odborníky v cizině?
Zahraniční ceny jsou pro nás potvrzením, že přestože zpracováváme velmi lokální témata, tak mohou být určitým způsobem univerzální pro kohokoliv. Dostali jsme například cenu v Brazílii, kde porotci psali, že se jim líbí, jak se snažíme nahlížet na výklad národních dějin a jak pracujeme s tématem historických křivd. Asi nejvíc si vážíme právě ocenění od Apple, kde jsme získali hlavní cenu za design, ale i za celkové vyznění a společenský přesah.
Chystáte se nyní na další historické téma?
Máme v Charles Games víc rozpracovaných projektů, ale rozhodně nejsou všechny zaměřené na historii. Spolupracujeme s týmem Člověka v tísni - nedávno jsme pro ně dokončili hru na téma šetření vodou pro irácký Kurdistán a další hru nyní dokončujeme. Bude primárně zaměřená na české publikum a půjde v ní o zlepšení ekologické situace celého světa. Jako hráči můžete naplánovat změny, které sníží uhlíkové emise. Letos Goethe Institut připomíná sté výročí úmrtí Franze Kafky, tak chystáme společně hru na motivy jeho života a díla. A z historických titulů jsme nedávno ve spolupráci s nadací EVZ a Živou pamětí vydali hru o studentských protestech po smrti Jana Opletala Train to Sachsenhausen.
Mluvili jsme o historických událostech, které váš tým inspiruje. Co pro vás osobně bylo největším překvapením?
Příběh heydrichiády jsem znal celkem dobře, ale o poválečném odsunu Němců nám ve škole moc neřekli. Jsem ročník 93 a pokud si dobře vzpomínám, tak na tohle téma zazněla v hodině dějepisu možná jedna věta. Podrobnější informace jsem se dozvídal vlastně až od našich historiků, když jsme připravovali hru Svoboda 1945.
Zaujalo mě, jaká byla zášť vůči statkáři, který dostal hospodářství po odsunutých Němcích, a že za něj musel zaplatit. Netušil jsem, jak se v Německu chovali k odsunutým, ani jsem neznal příběh o Postoloprtech, kde došlo k poválečnému masakru německých obyvatel této obce. Ač se zdá, že to jsou všechno události z dávné minulosti, tak ve společnosti stále nejsou uzavřené, což se ukázalo například během první přímé volby prezidenta, kdy se téma poválečných událostí otevřelo.
Úvodní foto: Josef Chuchma