Co se stalo s vaším zrakem?
Začalo to před šesti lety, říká se tomu makulární degenerace. Sítnice v oku se odloučí od zrakového nervu, je to neopravitelné. Před pěti lety jsem oslepl.
Přijít o zrak muselo být nesmírně těžké.
První dva roky po oslepnutí jsem byl těžce depresivní. Byla to velmi, velmi hluboká černá díra, ve které jsem se ocitl. Neviděl jsem východisko. Jak bych měl dál žít? Dříve jsem rád četl, celý život maloval a nic z toho už nebylo nemožné. Cokoli, co bylo mému srdci blízké, co mě zajímalo, to vlastně nešlo. Trvalo dva roky, než jsem se z té díry propracoval ven. Co mi nakonec pomohlo? Léčil jsem se hudbou a malováním. Začátek malování po oslepnutí byl hrozně těžký. Nemohl jsem začít znovu jen tak, jako vidící člověk. Musím pro každý jednotlivý obraz promyslet techniku, jak budu postupovat, jak ho vybuduji a vytvaruji. Takhle intenzivně maluji už tři roky.
Pokud se někdo nachází v podobné těžké životní situaci, v černé díře, jakou radu byste mu dal?
Obecně je to velmi obtížné. Záleží i na člověku samotném, jakou má psychiku. Rozhodně je důležité znovu najít a definovat sám sebe. Někde se po cestě ztratíte, už nemáte smysl života a ten musíte nejprve sami najít. Hledat můžete zkoušet jen s dalšími lidmi. A to je teď další velký úkol, který mě baví – motivovat ostatní lidi. Zejména lidi s hendikepem. Všem mohu poradit: nevzdávejte se, pokračujte, dělejte, co vás baví. Stejnou radu ale dávám i zdravým lidem. Každý může najednou onemocnět a nikdo neví, co bude dál. Cítil jsem se stejně. Můj smysl života ale není jen o malování, moje manželka je pro mě velmi důležitá. Vždy mě podporuje, hodně mi pomohla. A přátelé a rodina jsou stejně důležití.
Vyvinuli jste speciální metodu. Jak malujete jako nevidomý?
U každého obrazu je to jiné, vždy je to speciální technika. Pracuji s vyšívacími jehlami, na obrázku vyznačím určitá místa, abych věděl, kam jsem jakou barvu umístil. Moje obrazy jsou hodně barevné. Stavím je krok za krokem, někdy několik týdnů. Není možné si pamatovat, co jsem kam před dvěma, třemi týdny umístil. Pracuji vždycky na pěti až osmi dílech současně. Je třeba dodržet dobu schnutí. Když schne jeden, pokračuji v práci na druhém. Pracuji taky se strukturní pastou, nanáší se paletovým nožem. Dělá pěkné kontury, orientace je pak poměrně snadná, protože mám vždy referenční body. Hodně se v obrazech prohmatávám a také pracuji s lepicí páskou. Pak vím, tato oblast je červená a tahle modrá. Rovné čáry dělám pomocí dřevěné lišty zašroubované do rámu.
Když pracujete na několika dílech současně, jak udržíte v paměti všechny nápady?
To je o jejím trénování. Časem se to ustálí. V průběhu let se moje technika stala poměrně snadnou. S trochou cviku to zvládnete taky. Zkuste si taky něco namalovat poslepu! Někdy obraz dokončím přesně podle plánu, jindy se objeví nová technika, nový nápad, nové téma.
Odkud berete inspiraci?
Těžko říct, odkud přicházejí nápady. Někdy prostě z pocitu, zevnitř. Moje poslední téma byl přístav. Tedy s filozofickým přesahem. Každá loď má svůj domovský přístav, zastávku ke spočinutí. Bez ohledu na to, kde ve světě se ta loď nachází, vždy má domov. To ztotožňuji s tématem rodiny, které je pro mě velmi důležité. Rodina, přátelé... ať jste kdekoli na světě, všichni máte domovský přístav, kam se můžete vrátit. Udělal jsem o tom celou sérii obrazů.
Mají vaše témata vždy hlubší filozofické pozadí?
Maluji o životním prostředí seriál s názvem Země pláče. Je to o znásilňování, znečišťování, vykořisťování země. Země se ničí těžbou ropy, zlata, diamantů a tak dále. Je o tom, jak lidstvo po zemi šlape. Země není náš majetek, je nám pouze zapůjčena. A přesto ji zneužíváme, necháváme ji vykrvácet, bolí mě z toho srdce. Mám teď nápad na novou sérii. Říkám jí „Města bez lidí“. Právě jsme v Berlíně, metropoli se skoro čtyřmi miliony lidí. Všechno je tak přeplněné. Co kdyby města byla prázdná, bez lidí? Jak by to vypadalo? To se snažím přenést na plátno. Sám jsem z toho opravdu nadšený. Pro mě je každý obraz experiment. Uvidíme, co z toho vzejde.
Takže témata souvisejí s vašimi životními hodnotami?
Často ano. Malování je vždy emocionální záležitost. U ostatních umělců je to asi stejné, nevím, ale u mě to tak je určitě. Malby souvisejí s životními událostmi, zprávami, věcmi, které jsem měl v hlavě už dlouho. Stejně jako „Velký třesk“, o kterém je současná výstava. Téma mě fascinovalo už od dětství. Jak to mohlo být se vznikem vesmíru? Tady je třeba malba s mnoha ptáky, mnoha fénixy. A každý se mě ptá, co má fénix společného s vesmírem. Dobrá otázka. Moje představa je: Když se podíváme na naši galaxii, naši Mléčnou dráhu, je uspořádaná do spirály, má průměr 100 a tloušťku 30 světelných let. Je obrovská. Uprostřed je černá díra. Celou galaxii přitahuje, všechno v ní postupně mizí. Ve vesmíru jsou miliardy takových galaxií. Co by se stalo, kdyby jedna černá díra do sebe stlačila celý vesmír? Věřím, že ta energie je tak velká, že naše galaxie umírá a zároveň se někde jinde rodí. Vstává jako fénix z popela.
Maloval jste i před propuknutím nemoci. Změnily se v důsledku oslepnutí vaše hodnoty a tedy i náměty vašich pláten?
Ano, zcela. To, co jsem dělal předtím, už nechci vidět. Nezajímá mě to. Možná to zní hloupě, ale je to tak. Od oslepnutí mám úplně jiné myšlenky. Jsou pro mě důležitější jiné věci. Třeba pospolitost. Když jste na někom závislí, dostává život úplně jiný význam. Také se staráte o jiné věci, už ne tolik o světské problémy typu co si zítra vezmu na sebe, co budu jíst, co si koupím. Podobné problémy samozřejmě máte, ale nejsou tak dominantní. Nabývají velmi podprahové hodnoty. Máte úplně jiné myšlenky o svých bližních a o Zemi. Já třeba přemýšlím nad tím, co bylo před Velkým třeskem. Bylo by to černé plátno? Nebo bílé? A proč ne žluté?
Jsou výstavy důležitou součástí vaší práce a života?
Vystavovat a mluvit s lidmi je pro mě nejdůležitější hned po malování. Jaký smysl má pro umělce vytvářet i ta nejkrásnější díla, když je nikdo nevidí? Když o nich nemůžeme mluvit, když se nevyměňují nápady? Na to chci cílit. V obrazech bychom měli objevovat stále něco nového. Pohyb, dynamika je něco přirozeného, pozitivního. Chci s něčím pohnout. Když se přestanete hýbat, zaseknete se na místě. To je smrt. Chci, aby lidé říkali: Čím déle se dívám na tvou malbu, tím víc tam toho vidím. Chci poslat diváka na cestu za poznáním. A na každé výstavě se člověk seznámí s novými lidmi. Zejména s těmi, kteří jsou tak trochu blázni, jako jsem já.
Mělo by umění být i provokativní?
Někdy. I moje téma „Země pláče“ je provokativní. Rád bych šlápl na prsty tolika ekologickým hříšníkům! Nejen ve velkém, ale i v malém. Jsou velcí i malí znečišťovatelé, ale někde se začít musí.
Vaše malby jsou velmi barevné. Jak postupujete při výběru barvy, když je nevidíte?
Mám skener pro rozpoznávání barev, držím ho u lahviček s nimi. Říká mi: žlutá, červená, modrá, bílá a tak dále. Tak vím, co na paletku dávám. Obrazy, to jsou moje děti, mám je v srdci i v hlavě. Pamatuji si tak tři čtvrtiny všech barev a odstínů, co už jsou na plátně. Rád pracuji s různými odstíny červené. Mohu je ztlumit černou nebo bílou, zesvětlit nebo ztmavit. Nanášejí se ve vrstvách a nechají se zaschnout.
Je těžké vědět, že své obrazy nikdy neuvidíte hotové jako návštěvníci vašich výstav?
Je to jiný proces, jiná zkušenost. Díky tomu je to pro mě všechno zajímavější. Vždy je to experiment. V 98 % případů je reakce jen „wow“. Mám pocit, že si skoro dokážu představit, jak na lidi fungují. Zejména malby, které jsou zde aktuálně vystaveny, jsou to exploze barev. Je těžké to vysvětlit, když vy je vidíte.
Když člověk poprvé uslyší, že maluje někdo nevidomý, zní to trochu neuvěřitelně. Je pro vás důležité měnit nemožné v možné?
Jednou jsem slyšel úsloví, které považuju za fantastické: všichni říkají, že to nejde, dokud nepřijde někdo, kdo neví, že to nejde, a ten to prostě udělá. Chtěl bych vzkázat všem: Zkuste to, nevzdávejte se. Neříkejte si to nejde, a prostě to udělejte. Pokud to nejde ani po několika pokusech, můžete si říct, že to skutečně možné není, ale zkusil jsem to. Snažte se dosáhnout možného i nemožného. Můj vzkaz všem lidem je: žijte svůj život pozitivně a neponižujte se. Každý by měl mít rád sám sebe, stejně jako ostatní. To je velmi důležité a nikdy by se na to nemělo zapomínat. Pak budete milovat i lidstvo, pak budete milovat i život a můžete dosáhnout pozitivních změn. Pokud nemáš rád sám sebe, koho jiného pak můžeš skutečně milovat?
Spolupráce: Tabea Hoedt
Foto: Jiří Pasz