Z právničky je v Praze uklízečka, manžel pracuje v továrně 200 km od Prahy a rodina bohužel nemůže být spolu, přesto jsou podle svých slov nesmírně vděční. Taťána to má do zaměstnání kousek, může přijít s dítětem, dokonce se v práci cítí jako doma. „Nejste sami, ve Svitle vám vždy někdo pomůže, ať se stane cokoliv. Necítíme tady všechnu tu strašnou bolest, která teď Ukrajinu zaplavila. Tady se konečně můžeme i zasmát, vydechnout,“ vysvětluje, co ji sem přitahuje. Přitakávají jí Alla (37) a Olesja (32), dvě další z pravidelných návštěvnic velkého pražského komunitního centra Svitlo pro válečné uprchlíky z Ukrajiny.
24. února ráno volal Taťáně o půl sedmé ráno z Česka manžel: „Víš, že začala válka?!!“ V té době už Rusové bombardovali nedaleké letiště a prý tam ze 150 vojáků přežilo asi jen 30. „Volám příbuzným a všichni říkají, že jsou všude výbuchy. Volám matce do Severodoněcku, taky výbuchy,“ vypráví 31letá právnička, kolem které se neustále točí její syn a dožaduje se máminy pozornosti. Zatímco něžně odráží syna, s očima upřenýma do prázdna vzpomíná na šok, který rychle přerostl v paniku a skončil sedmidenním útěkem před smrtícími raketami do tuzemska, které se stalo jejím prozatímním domovem.
Povodeň bolesti
Alliny děti tady zas pravidelně cvičí na hudební nástroje a pak vystupují na charitativních akcích. Utekly z Irpině u Kyjeva, jež byl kompletně zničen. Olesja má děti tři a utekla z nechvalně proslulé Buči. Přežila tam s dětmi dva týdny ruských masakrů, během kterých bylo zavražděno více než 300 civilistů.
Zleve: Olesja, Alla a Taťana
„Schovávali jsme se s dětmi na záchodě. Přijela kolona tanků. Říkám si, že to je konec, rozstřílejí nám dům,“ popisuje Olesja jedny z nejtěžších chvil svého života. V té době už nešla elektřina, plyn ani voda a byla velká zima. Nefungoval internet a nebyly informace. Jít do obchodů pro jídlo bylo riziko, protože civilisty zabíjel odstřelovač. Ruští vojáci v jednu chvíli vybili okno jejich domu a řvali, aby vyšli ven. „Kamarád Ruslan jim vyšel vstříc a prosil, ať nestřílejí, že jsou tu děti. Odešli a za pět minut byli zpátky. Jdu já a prosím je, že tu mám své děti. Povídají: ,Dobře, zůstaňte.´ Zavřela jsem okno. Měli jsme prostě štěstí,“ pokyvuje hlavou se slzami v očích Olesja. V domě se skrývali ještě týden, zatímco okolo přibývali mrtví a mezi ruinami domů se hromadila zničená vojenská technika. Následně se jim v evakuační koloně podařilo projet přes čtyři ruské checkpointy a dostat se postupně až do Česka. Po cestě viděli rozstřílená auta, na kterých bylo napsáno, že v nich jsou děti.
Pavlina
Od událostí uběhlo půl roku, odstup ale trojice žen stále nemá, trauma je příliš hluboké. Jejich příběhy, děsivé zážitky a silné emoce se z vyprávění valí jako povodeň. Společně sedíme v jedné z místností domu, do něhož se vchází podloubím, které posloužilo jako kulisy ve Formanově filmu Amadeus. Zvenku nic nenaznačuje, že nejde o další hotel, restauraci nebo obchod se suvenýry. Ve čtyřpatrovém historickém domě se rozkládá komunitní centrum o úctyhodné ploše 1000 metrů čtverečních. Ne náhodou sousedí se Skautským institutem, právě skauti jej ve spolupráci s pražským magistrátem v dubnu otevřeli. I tady využili své know-how oživování opuštěných a zdevastovaných prostor. „Nebylo tu nic, dům patří městu a byl zavřený celých 17 let. Skautský institut domluvil výpůjčku. Naši dobrovolníci pak pomohli vše zařídit,“ vysvětluje koordinátorka Pavlína Hajdúchová. Dům se vyklidil, vymaloval a vybavil dary individuálních i korporátních sponzorů.
Otevření knihovny
V současnosti tu uprchlíci mohou využít učebny, konferenční místnosti, knihovnu, studovnu či dvě kuchyňky pro komunitní večeře. „Prim hraje výuka češtiny a možnost hlídání dětí. Stále vítáme kohokoliv, kdo nám chce pomoci, třeba vymalovat, ušít potahy na polštáře nebo uvařit komunitní večeři,“ dodává Hajdúchová s tím, že je důležité naplňovat komunitní podstatu centra – aby se zde setkávali nejen Ukrajinky a Ukrajinci mezi sebou, ale také s Čechy a cizinci. A Čechy tu zrovna teď postrádají: „Nadšení opadlo. V létě nepřicházeli skoro žádní čeští dobrovolníci, pomáhali nám téměř jen cizinci. Spousta uprchlíků se vrací zpět na Ukrajinu, možná si někteří z nás myslí, že už pomoc není potřeba, ale to bohužel stále není pravda,“ zdůrazňuje koordinátorka Hajdúchová s tím, že válka neskončila a Ukrajinci stále zažívají něco, co si běžný Čech sotva dokáže představit. Pomáhat jim cítí pro sebe jako povinnost. „Empatie s imigranty je obecně v Česku mizivá. Dokážeme chápat tragédii války a pomáhat, ale s tím, že se tu někdo chce usadit, už se srovnáváme hůř,” přemítá Hajdúchová.
Ona a její kolegové tu denně vyslechnou mnoho jen těžko představitelných příběhů o zavražděných příbuzných včetně dětí nebo znásilněných ženách. Největší zátěž mají na bedrech překladatelé, většina z nich přitom pochází z Ukrajiny. „Potřebují lepší proškolení i terapeutickou pomoc. Nemohou to dlouhodobě vydržet,“ je přesvědčena Hajdúchová, zatímco z vedlejší místnosti zaznívá potlesk - vrcholí přípravy na večerní oslavu Dne ukrajinské nezávislosti. „Většinu našich klientů, až 90 %, tvoří maminky s dětmi, jejichž manželé bojují na Ukrajině. Říkají nám, že to v centru mají rádi, že je to pro ně důležité zázemí. Tady se necítí jako vetřelci, upíří, kteří nás vysávají. Najdou tu nejen pomoc, ale také vřelost. Ženy tu nechtějí jen nečinně sedět, když jejich partner bojuje v první linii,” doplňuje koordinátorka.
Aby Svitlo nezhaslo
Miloš Říha, ředitel Skautského centra, vzpomíná, jak mu vstup války do našich životů přišel ještě nedávno nepředstavitelný. Podle něj jeho generace třicátníků vyhrála historický jackpot a zažila z dějin spíše to lepší. “ Od chvíle, kdy ta iracionální agrese propukla, se mi zdá, že zažíváme právě ten moment, kdy se tvoří identita celé společnosti. Pokud to jenom trochu dobře dopadne, tak nás to ovlivní na desetiletí. Teď je ale potřeba to odpracovat a pomáhat,” vysvětluje Říha širší motivaci Skautského institutu provozovat centrum, pro jehož vedení je to také boj za lepší českou budoucnost.
Tři ženy, které teď spolu sedí v jedné místnosti v centru Prahy, by se nejspíš nikdy nepotkaly. Spojila je válka, útěk i český azyl, za který jsou vděčné. „Česká pomoc mě dojala. První dny jsem pořád měla husí kůži. Všude byly naše vlajky. Děti se dokonce ptaly, jestli jsme zase na Ukrajině. Nějaká žena mě vzala za ruku, usmívala se a říkala: ,Jsme s vámi,´“ popisuje Olesja a dodává, že Čechy, kteří by si na uprchlíky stěžovali, ještě nepotkala. Chápe ale, že si na válku Češi zvykají a že je u nás Ukrajinců mnoho. „V Česku se mi žije dobře, ale chci domů. Až vyhrajeme, potom se můžeme vrátit. Jestliže nebude Ukrajina, není se kam vrátit,“ má jasno Taťána.
Skrz otevřená okna Svitla je slyšet obvyklý sezónní ruch centra Prahy. Kousek odtud se nakupují kabelky na Pařížské, turisté se pravidelně shromažďují kolem staroměstského orloje a na všechny strany míří mobily připravené na pokus o nejlepší selfie z dovolené. Míří sem teď ale i lidé z Ukrajiny. Aby Svitlo mohlo fungovat i nadále, je stále potřeba pomoci českých dobrovolníků. Kdo chce přispět, může přijít probrat své možnosti, může lidi učit, může si jen povídat nebo se zapojit do komunitní večeře. I to je velká pomoc.
Autor: Jiří Pasz
Tlumočení a překlady pořídila Olha Cherepiuk
Foto: David Růžička, Jakub Ambrozek a Jiří Pasz