HateFree Culture. Nez násilí. Bez nenávisti.

Karen se od malička zajímala o to, proč nemá prarodiče. Ale pokaždé, když se zeptala své matky, slyšela jen strohou odpověď, že zemřeli během druhé světové války. O příbuzných v Československu nebo v Anglii se v rodině prostě nemluvilo, o to víc se Karen snažila dopátrat aspoň základní informace. V roce 1976 odjela na semestr do Anglie, kde se poprvé setkala s tetou Valerií. „Zpočátku odmítala jakoukoli diskusi o naší rodinné historii. Ptala se mě, proč se o tohle téma zajímám. Nakonec se mi ji podařilo přesvědčit, ale musela jsem slíbit, že některé velmi osobní informace nikomu jinému neřeknu. S Valerií jsem natočila sérii rozhovorů. Velmi ráda vzpomínala na život v Brně před válkou. Řekla mi, že jsme příbuzní brněnského rabína Barucha Placzka, který se přátelil s Johannem Gregorem Mendelem. Jedna část naší rodiny je příbuzná se slavnou brněnskou rodinou Löw-Beer," vzpomíná Karen na začátek mnohaletého pátrání.

Herta Türklová s jednou ze svých dcer                                                                            Armin Türkl s dcerami Erikou a Daisy

Karen nejvíce překvapilo, co objevila v rodinné pozůstalosti v Americe. Stovky dopisů, poznámek a dalších osobních dokumentů. Nejdůležitějším materiálem z této sbírky jsou dopisy, které psali její prarodiče Armin a Herta Türklovi příbuzným do Ameriky. Líčí v nich, jak se jejich život v Brně mění kvůli protižidovským opatřením a jak řeší cestu z okupované země do zahraničí. Arminovi a Hertě se nakonec podařilo navázat kontakt s britským bankovním úředníkem Nicholasem Wintonem a dalšími cizinci, kteří se snažili pomoci židovským rodičům poslat jejich děti do Anglie. V předválečných měsících odjelo 669 dětí a dospívajících do Londýna, kde se jich ujali jednotlivci či pěstounské rodiny. „Můj dědeček Armin se v dopisech svěřuje, jaké má obavy o své dcery. Strašně se trápil, že nemůže udělat nic pro to, aby byla celá rodina v bezpečí. Nakonec se s manželkou rozhodli poslat desetiletou Eriku (mou matku) a její o dva roky mladší sestru Daisy do Anglie. Toto rozhodnutí dětem zachránilo život, ale pro mé prarodiče už bylo pozdě. Pokus o vycestování do ciziny se nezdařil. Nacisté je deportovali do koncentračních táborů, kde byli zavražděni," vysvětluje Karen, která se svou matkou v roce 2005 odcestovala do Brna.

Společně poprvé navštívily dům, kde rodina žila před válkou, a také se šly podívat do bývalé rodinné továrny. O čtyři roky později se Karen vydala na další důležitou cestu. Připojila se k přibližně 40 pamětníkům a jejich rodinám, které jeli replikou Wintonova vlaku směřujícího v roce 1939 do Anglie. Během cesty z Prahy do Londýna se Karen setkala s několika Wintonovými „dětmi“. Popisovaly jí, jak bolestné bylo loučení s rodiči a jak těžké byly první týdny a měsíce v Anglii. V Londýně se Karen setkala přímo s Nicholasem Wintonem, kterému poděkovala za záchranu svých příbuzných. Následující roky strávila Karen studiem archivních materiálů nejen z rodinné pozůstalosti, ale také vyhledáváním informací v archivech a dalších badatelských institucích v České republice, Anglii, Americe a v Izraeli. Amerického režiséra Jefferyho L. Garyho téma rodičů, kteří posílají své děti do neznáma a doufají, že jejich potomci budou v bezpečí, zaujalo natolik, že začal s Karen Kruger spolupracovat na celovečerním filmu Dopisy z Brna. V dokumentárním filmu jsou použity úryvky z dopisů, rozhovory s Karen a jejími sourozenci a dalšími lidmi, kteří jí pomáhali s výzkumem. Film měl v září premiéru v České republice a nyní je promítán po celé Evropě i v zámoří.

Karen působí jako pedagožka již více než 30 let ve školách po celé Americe. Nyní připravuje ve spolupráci s lektory z Památníku obětí a hrdinů holokaustu Jad Vašem v Jeruzalémě vzdělávací program, který zahrnuje příběhy jejích předků a archivní materiály. „Ve filmu zazní jen zlomek toho, co je v dopisech mých prarodičů. Litovala jsem každé další vystřižené pasáže, ale chápu, že film zkrátka nemůže být mnohahodinový. Naopak v chystaném vzdělávacím programu bude dost času na to, aby si děti a dospívající mohli v klidu přečíst kopie desítek dopisů mých příbuzných. Věřím, že jim to pomůže pochopit, co tehdy prožívali lidé, kteří byli perzekvovaní kvůli tomu, že byli součástí židovské komunity," říká Karen.

Podle Karen se v Americe neustále zvyšuje počet mladých lidí, kteří zastávají antisemitské názory. „Myslím, že je to proto, že holokaust stále není součástí povinných osnov dějepisu. Z 50 amerických států se toto téma učí jen ve 22 státech. Bohužel se na školách nemluví o tom, co se dělo v koncentračních táborech nebo proč byla nacistická propaganda tak úspěšná. Při diskusích se studenty dokonce slýchám, že druhou světovou válku zapříčinili Židé... A nyní, více než kdy jindy, jsem přesvědčená o tom, že je opravdu důležité sdílet můj film a připravovaný vzdělávací program v Americe, v Evropě a všude tam, kde sílí antisemitismus a nenávist,“ říká Karen a dodává, jaké hlavní poselství vyplývá ze všech dopisů a dalších materiálů z rodinného archivu. 

Na začátku jejího bádání měla jen změť mnoha informací, kterým nerozuměla. Teprve díky dopisům pochopila, jaký byl každodenní život židovské komunity v Brně a jak radikálně se v roce 1939 změnil. „Z těch dopisů jsem cítila strašnou bezmoc mých prarodičů. Nedokážu si ani představit, jak kruté to pro ně bylo, když se rozhodovali, zda celá rodina zůstane v Brně, nebo se rozdělí. Myslím, že tento příběh lásky rodičů a dětí, příběh bezmoci, ale také velké odvahy, by měl zaznít po celém světě. Jako hlas lidí, kteří k nám promlouvají prostřednictvím těchto unikátních dopisů," řekla mi Karen, která během nedávné návštěvy Prahy zavítala na Hlavní nádraží. Chtěla vidět nejen místo, kde se loučily rodiny se svými potomky, ale také Památník rozloučení. Wintonovy děti ho věnovaly všem rodičům, kteří poslali své děti do ciziny, a tím jim zachránili život. 

Foto: Archiv Karen Kruger