Už je to 3 roky, co dokumentární film Lety vznikl, a kvůli pandemii nezapočal běžný filmový život plný festivalů a promítání. Jak je na tom teď?
Aktuální situace na Ukrajině také nepřispívá distribučním možnostem, proto máme v plánu dokument poskytnout základním a středním školám jako vzdělávací pomůcku o romském holokaustu v České republice. Ukázat mladé generaci, jakým způsobem se Česká republika s touto citlivou záležitostí v čase vyrovnávala.
Kdo přišel s nápadem natočit dokument Lety?
Pracuji v organizaci Romea, která dlouhodobě mapuje události týkající se koncentračního tábora pro Romy v Letech u Písku. Po mnoho let jsme streamovali a natáčeli pietní akty, různé happeningy nebo demonstrace za zbourání prasečáku, který právě na místě utrpení několika stovek Romů v 70. letech vznikl. A díky tomu nás napadlo použít tyto materiály do souhrnného dokumentárního filmu, který by zaznamenal boj Romů a aktivistů za odkup prasečáku a vznik důstojného památníku.
Jakou hlavní zprávu jste divákům chtěli předat?
Především jsme chtěli toto kontroverzní téma dát do souvislostí a přiblížit ho k lidem, kteří se dostávají jen k útržkům informací v médiích. Snahou bylo poukázat i na skutečné hrdiny, kteří se zasadili o vykoupení prasečáku v Letech u Písku.
Dokument získal ocenění na berlínském mezinárodním festivalu romského filmu Ake Dikhea?. Co to pro vás znamená?
Máme radost, že si někdo váží naší práce a nasazení. Dokument vznikal dva roky a bylo to opravdu náročné. Kromě toho, že se nám dostalo reakce od samotných protagonistů, kteří v dokumentu vystupují, dostalo se nám poděkování od uměleckého ředitele festivalu Ake Dikhea? Hamze Bytyciho, který se tématem dlouhodobě zabývá.
Nové nebezpečí
Bylo něco, co vás během natáčení překvapilo?
Potěšilo mě, že s námi do toho šla celá řada lidí, kteří dlouhodobě usilovali o odstranění prasečáku a vytvoření důstojného památníku na místě, kde umírali Romové včetně dětí a žen. V dokumentu vystupuje Čeněk Růžička, dlouholetý bojovník za odstranění prasečáku, kterému v letském táboře zahynula podstatná část rodiny. Díky mojí ženě, romistce Renatě Berkyové, se nám podařilo kontaktovat i bývalého starostu Mirovic Adolfa Vondráška, který na místním hřbitově umístil pomník romským obětem. Ten se s panem Růžičkou zná už dlouhá léta a my jsme měli možnost být u jejich setkání a mluvit o detailech snažení o připomínku u obou protagonistů. S vřelostí nás také uvítala na mirovickém úřadě archivářka paní Hrdinová. Od ní jsme se dozvěděli, že úřad každoročně pořádá ve spolupráci s místními zástupci České obce sokolské a Sboru dobrovolných hasičů slavnostní akt k výročí ukončení 2. světové války, během kterého se na hřbitově uctí památka padlých vojáků. Přitom neopomenou položit věnec i romským obětem holokaustu. Dělají to tak roky a nikdo o tom vlastně neví. Dostali jsme se během natáčení ke spoustě informací, které se bohužel všechny nedaly zahrnout do dokumentu, protože se musela dodržet dějová linka.
Jak nalézali tři tvůrci shodu při tvorbě dokumentu?
Nejtěžší pro nás, tedy mě, Renatu Berkyovou a Violu Tokárovou, bylo shodnout se, jak příběh budeme vyprávět. Nejdřív jsme se museli seznámit s reáliemi, abychom nevyprávěli příběh historicky nesprávně, to bylo důležité. Zároveň jsme si uvědomovali, že točíme film o romském holokaustu, čili že musíme dodržet určité parametry, aby dokument přijali i pozůstalí. Odmítli jsme do filmu vkládat různé artové prvky, i když jsme o nich nejprve uvažovali. Ale vědomí, že pracujeme s tak citlivým materiálem, nás přesvědčilo se tímto směrem nakonec nevydávat. V tom nás ovlivnila i osobní zkušenost s lidmi, kteří vystupují v dokumentu.
Režisér Claude Lanzmann v roce 1985 natočil devítihodinový dokument Šoa o německém vyvražďování Židů. Kolik materiálu jste nasbírali vy a nepohrávali jste si s myšlenkou, že by byl dokument o něco delší?
Tak hrubého materiálu jsme měli opravdu hodně a zpočátku nám dokument vycházel na hodinu půl. Nakonec jsme film museli podstatně zkrátit a vyprávěcí linku více zpřehlednit. To téma je samo o sobě velmi náročné a dotýká se různých politických kontextů a to by nemuselo být pro každého stravitelné. Je známé, že když do něčeho autor zabředne, tak všemu dobře rozumí, ale pro nezainteresovaného diváka by to mohlo působit nepřehledně. V tomto náhledu nám pomohli také lidé, kteří se v tematice dlouhodobě orientují a kterým jsme film promítli ještě v původní verzi.
Jakým způsobem se z vašeho pohledu Lety u Písku vyrovnávají s tím, že na jejich území stál kdysi koncentrační tábor?
Nemluvil jsem s takovým počtem místních lidí, abych mohl interpretovat jejich postoj. V průběhu let jsme mapovali, jací lidé veřejně vystupovali v kauze Lety u Písku. Tématu se věnovala i Česká televize. Měli jsme možnost mluvit osobně s několika místními, včetně jednoho starousedlíka, který se v 70. letech postavil proti výstavbě prasečáku. Podle jeho vlastních slov byl tehdy jediný, kdo s tím nesouhlasil. Ale pak jsme mluvili s dalšími obyvateli a ti mají pocit, že jim kauza jako obci škodí a cítí se být tím vším poškozeni. Shodují se na tom, že tehdy o výstavbě rozhodovala komunistická strana a jich se nikdo na nic neptal.
Obáváte se, že postupem času se tragické události holokaustu společnosti natolik vzdálí, že by mohly být i zapomenuty?
Podstatná část veřejnosti nejen u nás, ale také v sousedních státech se tváří, že v souvislosti s Romy nemají žádnou historickou paměť. A to i přesto, že si holokaust každoročně připomínají miliony lidí po celém světě. Čím dál častěji se objevují ve veřejném prostoru hoaxy, výroky a postoje, které mají sílu vyburcovat společnost k diskriminaci a vytlačování určité skupiny lidí, třeba Romů. Ostatně Romové jsou snadným cílem pro dezinformaci. V následujících letech hrozí, že svou historii budeme muset bránit před stále novými skupinami lidí, kteří budou holokaust znevažovat, bagatelizovat a využívat k populismu. Myslím si, že památník, který vzniká po odstranění vepřína v Letech, může ve vnímání holokaustu Romů společnosti výrazně pomoct.
Za novinařinu bez bariér
Jak jste se vůbec dostal k dokumentaristice, natáčení a střihu?
Ještě jako koordinátor projektů jsem pro zpravodajský server Romea.cz natáčel neonacistické a protiromské demonstrace ve Šluknovském výběžku. Zajímalo mě to a stále více jsem se zapojoval do mediálních aktivit v Romey. Absolvoval jsem mediální kurz University of Miami a to mě dostalo naplno do oboru k dalším pracovním příležitostem. Začal jsem natáčet první romské televizní noviny Hiri, které běžely na ROMEA TV několik let.
To stačilo?
V průběhu let 2012 až 2017 jsem absolvoval kurz, který v Praze pořádali američtí filmaři, a kde jsem měl možnost vyprávět příběhy skrze kameru. Získal jsem zkušenosti, jak se správně natáčí storytelling, dokumentární film a já teprve tehdy pochopil, co je to ta profesionální práce s audiovizuálním materiálem. Ale samozřejmě si uvědomuju své limity, a to především v té technické sekci. Na začátku jsem se učil pracovat s jednou kamerou a zvukem, zachycovat realitu v terénu nebo při interview, teď se zabývám vytvářením studiového prostředí, multikamerového natáčení, přímého střihu a okamžitého vysílání do internetových platforem. A to se učíme všichni z našeho týmu za běhu jako samoukové. Jsem rád, že díky svým kontaktům třeba v televizi Noe nebo v České televizi, kde působí Richard Samko, se dostávám k lidem, kteří v tomto oboru působí profesionálně a radou nešetří.
Je pro Romy těžké vystudovat obor zaměřený na média, techniku, kameru – jaký cítíte deficit pro rozvoj romské novinařiny?
Nemyslím si, že by bylo těžké, nebo lehké pro Romy vystudovat třeba mediální obor, režii nebo kameru, v tom rozdíl ve srovnání s majoritou rozhodně nevidím. Navíc mám ve svém okolí několik kolegů, kteří dnes působí například v médiích, neziskových organizacích nebo i v byznysu. Věnují se natáčení videoklipů, produktového videa, ale i filmové kameře. Ale když se podívám do vzorku vysokoškolských studentů, kteří si přes Romeu žádají o stipendia, je vidět, že se zajímají především
o humanitní studia nebo vědu. Rozhoduje jistota finančního ohodnocení, které jim vzdělání může posléze v jejich oboru přinášet.
Co by romská audiovizuální žurnalistika potřebovala?
Příležitost dostat se na bezbariérovou stáž do veřejnoprávní televize, kde by Romové mohli sbírat zkušenosti, jak pracovat s kamerou na profesionální úrovni. A říkám bezbariérovou, protože někdy ty bariéry, proč se nerozhodneme seberozvíjet a vyzkoušet nové věci, existují. Je to případ rodičů malých dětí, kteří se už v dospělosti nerozhodnou jít studovat nebo se jiným způsobem vzdělávat, protože se musí věnovat rodině.
Najdou Romové pozdější uplatnění, pokud projdou mediálním kurzem?
Záleží na tom, jaký kurz se rozhodnou absolvovat a na co se zaměřuje – jestli třeba na moderaci nebo zpravodajství, kameru apod. Možnosti tu jsou, jen je potřeba neustále na sobě pracovat. V minulosti několik Romů na stáže v televizi nastoupilo, ale jen zlomek z nich tam i po absolvování setrval. Škoda promarněné šance. Jedním ze stážistů byl i Richard Samko, který ve veřejnoprávní televizi pracuje několik let jako redaktor a moderátor.
Co by nastupující generaci novinářů pomohlo?
Je to především o vnitřním odhodlání a sebemotivaci, že svou měrou můžete pohnout kauzami, které se úzce dotýkají Romů. Je nás několik Romů, kteří působíme jako novináři nebo píáristé, někteří i v neziskových organizacích, kde platy nejsou zrovna vysoké. Vzdělaní Romové se rozhodují tak jako všichni ostatní a finanční ohodnocení je pro ně také podstatné. Při práci „v romském prostředí” nelze být motivován penězi, ale přesvědčením a odhodláním napravovat křivdy nebo bojovat za správné věci.
Maximální zážitky
Zajišťoval jste videodokumentaci i během protiromských demonstrací. Co vás tehdy nejvíce zasáhlo?
Nejvíc mě dostala demonstrace na Šluknovsku, kdy po nás novinářích začali lidé házet cihly a dlažební kostky. Překvapilo mě, že se k nim přidávaly i ženy různého věku. Demonstranti měli pocit, že protiromskou situaci zkreslujeme. Na tom místě jsem neměl obavu jen o techniku, ale i strach o sebe. Člověk si zvykne, že mu někdo na demonstraci vyhrožuje násilím, ale něco jiného je hromada lidí stojící proti vám s kameny v ruce. Naštěstí se nic nestalo. Podruhé mě šokovala protiromská demonstrace v Rumburku, tehdy jsme odjížděli s natočeným materiálem, když vtom nám zavolali kolegové, že jedna romská rodina byla nucena utéct k příbuzným do Krásné Lípy. Okamžitě jsme za nimi jeli. Před námi pak stáli totálně vystresovaní lidé. Popsali nám, jak museli utéct ze svého domu a za tmy v mrazu se vydat pěšky několik kilometrů lesem, aby se zachránili. Celou tu cestu před sebou tlačili kočárek s dítětem, táhli několik igelitek, báli se každého kolemjdoucího, každého projíždějícího auta a obávali se o holý život. Připomnělo mi to všechny ty příběhy přeživších, kteří se za války ukrývali v lese a bojovali o přežití. A já si uvědomil, že to, co se dělo tehdy, může klidně probíhat i dnes.
Čeští a slovenští Romové nejsou schopní ozvat se tak hlasitě jako třeba Afroameričané při nedávných protestech ve Spojených státech. Čím si to vysvětlujete?
Romové byli slyšet v kauzách a událostech, které otřásly celou společností, jako byl případ popálené Natálky, kterému se věnovaly i hlavní zpravodajské relace. Romové byli slyšet i poté, co se stala ta nešťastná událost v Žatci, kdy při ní zemřel mladý člověk. Musíme si uvědomit, že žijeme v jiné kultuře než Afroameričané, máme jinou historii, do roku 1989 tu vládl totalitní režim, kde oficiálně rasismus neexistoval. Případy násilí vůči Romům, které se mohly stát, nebyly nikdy posuzované jako rasově motivované. V 90. letech došlo hned k několika rasově motivovaným vraždám a útokům, ale Romové tyto případy neuměli komunikovat směrem ven. Jediný, kdo je v tu dobu komunikoval, byla média, která až na výjimky zkreslovala hrůznost jednotlivých činů. Takže ve větší míře to byli lidskoprávní aktivisté, kteří upozorňovali na to, co se ve skutečnosti stalo.
Jaké postavení mají romská média mezi majoritními?
Zpočátku to tak nebylo, ale v posledních letech server Romea.cz znamená v mediálním světě kvalitní zdroj informací ve vztahu k romskému tématu. Novináři po nás chtějí kontakty na lidi z vyloučených lokalit nebo se obracejí přímo na nás, abychom se vyjádřili k některým kauzám, které v tu chvíli rezonují společností. Novináři z mainstreamových médií si zcela běžně projíždějí zpravodajský server a doplňují si informace do svých článků, kde nás pak zdrojují. Dovolím si tvrdit, že Romea si ve zdejším mediálním prostředí vybudovala slušné renomé.
Vadí vám něco na způsobu, jakým média informují o Romech?
Za mě osobně není zdůrazňování identity podstatné, protože to mívá pokaždé zhoršující efekt a jediné, čeho se tím dosáhne, jsou předsudky, které si veřejnost utvrzuje. Takže máme zažité, že Albánci jsou mafiáni, Ukrajinci nám berou práci, Vietnamci pěstují marihuanu a to se nám v těch hlavách usadilo poté, co nám média naservírovala identitu lidí, kteří spáchali trestnou činnost. Prakticky je to nevymýtitelný fakt, přitom to dopadá na celé skupiny lidí, které se zákonem nemají sebemenší potíže.
Pořádáte letní tábor, kterého se účastní i romské děti z dětského domova. Je těžké si v dětském domově udržet romskou identitu?
Na tábor jsem jezdil coby dítě, později už jako oddílový vedoucí. V současné době organizuji pouze jeden tábor, který jsem před téměř dvaceti lety společně s kamarády založil. Na táboře, pokud tam máme romské děti, identitu vůbec nerozvíjíme, to není náš prvořadý cíl. Snažíme se dětem z dětských domovů, ale i z funkčních rodin nabídnout maximální zážitky, zažít týmového ducha, žít s přírodou a naučit se během těch tří týdnů společně fungovat.
I vy sám jste v institucionální péči dospíval…
V dětském domově jsem strávil devět let života. U mě sehrála roli souhra několika faktorů, která vyústila odebráním z rodiny. Zaprvé jsem žil v Nymburku ve vyloučené lokalitě, za což se dnes považuje každé místo, kde se koncentruje větší počet Romů a sociálně vyloučených Čechů. S tím souviselo, jak jsme jako děti trávily čas a chodily za školu. To byl hlavní důvod, proč jsem putoval za socialismu do dětského domova. Dnes to vidím tak, že i jako dobrý rodič nemůžete některým věcem zabránit, protože pokud dítě vyrůstá v prostředí, kde je běžné chodit za školu, tak s tím ten rodič může udělat jediné, odstěhovat se někam pryč.
Jak jste to tehdy coby jedenáctiletý kluk vnímal?
Byla to fatální změna v mém životě. Je těžké, když dítě nemůže žít ve své rodině. Ale postupem času se s tím musíte vyrovnat. Dnes je to jiné, ale v době, kdy jsem byl v domově já, některá ze zařízení stále neumožňovala kontakt mezi rodiči a dětmi. Zpřetrhaly tím veškeré citové a rodinné vazby. Nám se vazby po letech povedlo obnovit, jsem za to rád, vycházíme spolu dobře a máme se velmi rádi.