Z jakého důvodu se vedení Fakulty architektury rozhodlo, že potřebuje ombudsmanku?
Myšlenka zřízení ombudsmanské pozice zrála v hlavách několika lidí delší dobu. Byl to záměr, který se postupně rýsoval a měl ho ve svém programu i nový děkan Dalibor Hlaváček. Po jeho zvolení nastala určitá synergie: byla ustavena Komise pro rovné příležitosti a následně byla zřízena ombudsmanská pozice.
Velkou předností Komise pro rovné příležitosti je, že v ní mají zastoupení nejen vyučující a studující, ale i technicko-hospodářští pracující (neakademičtí zaměstnanci a zaměstnankyně, kteří se starají o chod fakulty a podporu vyučujících i studujících – pozn. red.), jejichž hlas bývá na českých vysokých školách často opomíjen. Prostor pro mou činnost vytyčuje progresivní směrnice děkana, která mi umožňuje podílet se na rozvoji bezpečného, spravedlivého a rovného pracovního a studijního prostředí jak na úrovni konkrétních podnětů, tak na úrovni strukturální v podobě systémových zlepšení. Mám velkou výhodu oproti jiným ombudsosobám, že mohu v rámci svého působení spolupracovat s Komisí pro rovné příležitosti.
Liší se ombudsmanská práce na jednotlivých fakultách ČVUT?
Pozice na Fakultě architektury a Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské jsou podobné, protože tam ombudsmanka pracuje pro studující i pro zaměstnané. Ombudsosoby na Fakultě stavební jsou určeny jen pro studující. Další rozdíl je v tom, že já jsem člověk přijatý zvenčí. Ombudsosoby na jiných fakultách ČVUT se generovaly z interních zaměstnanců a zaměstnankyň.
Přijít zvenčí má své výhody i nevýhody. Výhodou je nezávislost. Nemám pohled zatížený historií mého studia nebo práce na fakultě. Ostatní ombudsosoby na ČVUT mají svou kariérní trajektorii velmi úzce spjatou s fakultou. Udržet si nezávislost je v takovém případě složitější. Nezávislost je jedním z aspektů, k němuž se váže důvěra studujících. Jsem ráda, že se na mě studující s důvěrou obracejí. I ombudsosoby, které zastávají funkci vyučujících, si ale mohou důvěru studujících získat. Například v Olomouci tak působí dvě ombudsosoby už několik let a za tu dobu si vybudovaly skvělé renomé.
Díky tomu, že přicházím zvenčí, mohu zároveň vytvářet bezpečné prostředí i pro zaměstnané. Nemám s nimi dlouholeté osobní vazby, takže se mi lépe udržuje nadhled v různých situacích. S fakultou jsem nevyrostla, mohu do ní přinášet jiné, nové pohledy. To byl i záměr pana děkana, aby s ombudsmanskou pozicí přišla změna.
Co všechno tvá práce zahrnuje? Představuju si, že především řešíš podněty a stížnosti…
Moje práce je velmi rozmanitá a vyžaduje širokou škálu znalostí a dovedností. Není to jen řešení podnětů. Součástí mojí práce je i komentovat koncepční dokumenty, podílet se na přípravě seminářů a workshopů, průběžně mapovat potřeby studujících a zaměstnaných, možné negativní jevy a přicházet s doporučeními na zlepšení situace. Co se týče podnětů, chápu je jako ukázku toho, že dané prostředí v nějakém ohledu nefunguje. Představují určitý symptom komplexnějšího problému, který z určitého úhlu nasvěcují. Věnuji jim patřičnou pozornost a snažím se je pečlivě řešit. Těžiště mé práce ovšem spočívá v systémové rovině: v podpoře kultivace prostředí. Aby bylo bezpečné, respektující a aby bylo otevřené slaďování a rovným příležitostem pro různé typy lidí s různými potřebami. Aby v něm lidé byli spokojení a mohli se rozvíjet.
Používáš slovo ombusosoby. Je to hantýrka, nebo už zavedený oficiální výraz?
V Česku je čím dál víc užívaný. V červnu proběhlo na Univerzitě Karlově velké setkání celosvětové platformy ombudsosob (ENOHE). V angličtině se začalo používat slovo ombuds. Říkají jednoduše: “I’m an ombuds“. Postupně se upouští už i od používání výrazu ombudsperson. Ale v českém kontextu budeme ještě nějakou dobu velmi progresivní i s výrazem ombudsosoby. Tady i obyčejné použití výrazu ombudsmanka místo ombudsman je pořád ještě v některých případech téma. Záleží, v jakém prostředí se člověk pohybuje a v jakém kontextu ho chce použít.
Jaká byla na Fakultě architektury reakce na zřízení pozice ombudsosoby?
Vzbudila značný zájem, a to jak ze strany studujících, tak ze strany vyučujících. Hned po mém nástupu se na mě obrátili představitelé a představitelky iniciativy Neklikej a spi a studentského Spolku posluchačů architektury. Ve spolupráci s nimi jsem dala dohromady dotazníkové šetření pro studující, které mapuje jejich potřeby z hlediska časové, psychické a finanční náročnosti studia, dále se věnuje slaďování a rovným příležitostem, obtěžování a nevhodným formám chování. Výsledky budu prezentovat v průběhu podzimu a pak připravíme různé vzdělávací kurzy a další opatření na podporu studujících, aby se jim na fakultě studovalo lépe.
Přijali ombusmanku všichni pozitivně, nebo jsi zaznamenala i nedůvěru vůči takové novotě?
Určitá zvídavost, kdo to vlastně přišel a co se bude dít, tam byla. Možná u některých lidí byla spojená i s nedůvěrou. V tomto ohledu udělal pan děkan skvělý krok, že mě zahrnul do svého kolegia. Chodím pravidelně na kolegia a na zasedání akademického senátu fakulty. Lidé mají možnost mě potkat a vidět, jak se vztahuji k různým probíraným tématům. Myslím, že tato skutečnost významně přispěla k tomu, že jsem v jejich očích získala lidskou tvář a do značné míry se podařilo rozpustit obavy z mých postojů. Obrací se na mě jak studující s různými podněty, tak zaměstnaní. Řeším třeba otázky integrace zahraničních studujících, otázky spojené s náročnějšími psychickými obtížemi studujících, pomáhám mediovat pracovně-právní spory. Je to relativně hodně široká škála činností. Tím je moje pozice specifická, protože nebývá běžné, aby ombudsosoba byla součástí kolegia děkana nebo děkanky.
V popisu tvé pozice mě zaujalo slaďování osobního, studijního a pracovního života. Co konkrétně v té oblasti můžeš udělat?
Třeba teď se nám ve spolupráci s paní profesorkou Šestákovou a s Komisí pro rovné příležitosti podařilo zřídit přebalovací pulty na fakultních toaletách. To jsou čistě praktická opatření pro lidi, kteří mají malé děti a potřebují slaďovat. Zároveň v dlouhodobém horizontu se podílím na přípravě analýzy rovných příležitostí a s ní spojeného dotazníkového šetření a fokusních skupin pro zaměstnané Fakulty architektury, kde se mimo jiné budeme ptát na jejich potřeby z hlediska slaďování. Pokud by se ukázalo, že je dost lidí, kteří by měli zájem o zřízení dětské skupiny, budu usilovat i o to, aby na fakultě byla zřízena. Pokud by mělo zájem i víc fakult, můžeme uvažovat i o dětské skupině na univerzitní úrovni. To je zatím otázka do diskuze.
Slaďování se týká každého, nejen lidí s malými dětmi. Týká se i těch, kdo pečují o stárnoucí rodinné příslušníky nebo třeba mají psy – prostě nějakým způsobem potřebují se studiem nebo prací slaďovat svůj osobní život. Byla bych například ráda, aby se nám na fakultě podařilo nastavit vstřícný systém práce z domova i pro osoby pracující na technicko-hospodářských pozicích. U nich se očekává, že v kanceláři budou pravidelně, ale bylo by fajn, aby mohly více využívat flexibilní formy práce. Sice to už nějakým způsobem funguje, ale je tam ještě prostor ke zlepšení.
Jak přátelské je dnes české univerzitní prostředí pro studenty a studentky, kteří mají děti? Je už i u nás možné dát dítě do dětského koutku a jít na přednášku?
Myslím, že ve srovnání s univerzitami ve Vídni nebo v Holandsku máme pořád co dohánět. Ale i my už máme dobře nakročeno. Podpora v tomto ohledu ze strany vedení Fakulty architektury rozhodně je. Možnosti pak otvírají další možnosti. Ve chvíli, kdy neexistuje žádná dětská skupina, je pro studující složité si představit, že by si v rámci doktorátu mohli dovolit mít i dítě, a pořád to odkládají. Když ale vidí, že na univerzitě dětská skupina je a jejich spolužačka či spolužák z doktorátu si tam vodí dítě, možná to při plánování vlastní rodiny vezmou do úvahy. Je to taková sněhová koule příležitostí a možností. Dnes v prostředí českých vysokých škol moc dětí nepotkáváme, ale myslím, že to se bude postupně měnit. Trend takový je. Je potřeba mu naslouchat a vytvářet pro něj vhodné podmínky.
Jaký je dnes na Fakultě architektury poměr studujících z hlediska pohlaví?
Bakalářské studijní programy navštěvuje 460 dívek a 285 chlapců, tedy 61,7 % bakalářských studujících tvoří dívky. V případě magisterských programů rovněž převažují dívky. Poměr zastoupení dívek je ještě vyšší než u bakalářského studia a činí 63,9 %. Studentek čím dál víc přibývá. I v tomto ohledu se fakulta mění a je potřeba tomu přizpůsobovat i politiky.
Jací jsou podle tvého mínění dnešní studující? Jsou ufňukaní a nesnesou kritiku, jak občas zaznívá?
Je skvělé, že přicházejí s tématy, která naše generace neotvírala. Mezi ně patří právě wellbeing, přetíženost a duševní zdraví. Za mých studií se probírala témata jako ekologie a rovné příležitosti, ale duševní zdraví rozhodně ne. Nicméně skutečnost, že se některá témata neotvírají, neznamená, že neexistují. Jen jsou zneviditelňována. I my jsme s nimi byli konfrontovaní, ale zametalo se to pod koberec, ať si to každý vyřeší individuálně. Velmi vítám, že je tady dnes snaha přistoupit k wellbeingu otevřeněji, systémově a dávat dlouhodobou podporu.
V tomto ohledu má ČVUT a především naše fakulta velkou výhodu, protože přímo za naší budovou sídlí CIPS – Centrum informačních a poradenských služeb ČVUT, které se věnuje podpoře studentů a studentek s psychickými obtížemi a osobnímu rozvoji. A vedle je Středisko na podporu studentů se specifickými potřebami ČVUT Elsa. Naši studující tam docházejí a jsem za to ráda. Jsou schopní si o podporu říct, není to pro ně ostuda.
Dnešní studující vnímám jako kriticky smýšlející a zároveň velmi pozorné a pečující. Nebojí se říct svůj názor a hovořit o svých pocitech a hranicích. Jejich péče nesměřuje jen na lidi okolo, ale zahrnuli do ní i péči o sebe sama. To může přispět jedině k dobrému.
Foto: Archiv Dity Jahodové