Podle slov Simony Votyové se Sabina během útoku bránila a špičatými nehty útočníka poranila v obličeji. Z kabinky poté vyběhla její kamarádka a snažila se jej údery kabelkou zahnat. Muž ale dívku chytil a odhodil na zem. Přesto se jí podařilo vyběhnout ze dveří a přivolat ochranku. Pachatel se i nadále projevoval agresivně, útočil a rozbíjel věci. Policie všechny odvezla na stanici a několik hodin vyslýchala. Lékařská zpráva říká, že obě ženy utrpěly otřes mozku a pohmožděniny. Incident však Sabinu poznamenal především psychicky.
„Pachatel je na tom hůře než vy“
„Poté následoval druhý výslech. Od policie jsme se dozvěděli, že během noci, kdy došlo k napadení, volala bývalá žena útočníka, která je soudkyní, což v hovoru zdůraznila. Najali jsme si tedy raději právníka,” popisuje spisovatelka. „Už na tomto výslechu, jak potvrdil i právník, bylo vidět, že policie začala situaci zpochybňovat a otáčet ji proti dceři. Dcera již byla zhroucená z toho, co se stalo, a najednou vám někdo hned v první větě začne říkat, že pachatel podle lékařské zprávy na tom byl hůře než vy. To dceru úplně rozložilo a advokát se tam tehdy strašně rozčílil, jak si toto vyšetřovatelé mohou dovolit.”
Policie následně dívkám navrhla vyšetření na detektoru lži. „Mohly jej odmítnout, ale rozhodly se, že na něj půjdou, protože nic neudělaly. Poté ale přišla policejní zpráva s informací, že záznam z detektoru není stoprocentně v jejich prospěch. Pachatel na něj měl přijít také, ale odmítl telefonicky těsně předtím. Prý si to rozmyslel. A najednou to pro něj byla výhoda, protože on neměl žádné odpovědi, které by se daly konfrontovat, kdežto ony v tu chvíli ano,” kritizuje vyšetřování Simona Votyová, podle níž navíc důležité výpovědi dívek v rozhodnutích chybí a naopak jsou v nich upřednostňovány informace od pachatele. Ten uvedl, že vešel na dámský záchod omylem, Sabina se na něj vrhla a způsobila mu nehty poranění, kvůli kterým byl posléze na neschopence. Ze spisu tak vyplývá, že ženy napadly jeho.
„Jelikož tam bylo uvedeno jeho jméno, tak jsme na Google zjistili, že je to podnikatel s mnohamilionovým ročním obratem, který má tedy bývalou manželku soudkyni. Když jsme upozorňovali na to, že ona se s policií spojila ihned v den napadení, nikoho to nezajímalo. Prý není důvod, proč by to mělo vadit. Náš právník kontaktoval státní zastupitelství a další instituce, ale všechny pouze odepsaly, že ve vyšetřování policie nevidí žádné pochybení. Případ je uzavřený a ještě jsme byli upozorněni, že pokud budeme pokračovat, mohla by být nakonec potrestána i dcera,” líčí Votyová.
Obětem se nevěří
Tělesně se Sabina uzdravila po pár týdnech, rány na duši se však nezhojily dodnes. Po napadení se podle matky Simony zhroutila. Přestože ji ve škole čekaly zkoušky, několik měsíců nebyla schopná vycházet z domu a byla v péči odborníků organizace Bílý kruh bezpečí, kteří poskytují pomoc obětem kriminality a domácího násilí.
„On ji tam brutálně bil, netušila, co chce a co bude dál. Druhá věc je, že jí nikdo nevěřil a naopak to otočili proti ní,” konstatuje Simona. „Psycholožka ji už na počátku terapie upozornila, že takových případů je mnoho a že to nejspíš nedopadne. Obětem se nevěří a nikdo se tím nechce zabývat. Tomu jsem zpočátku nechtěla věřit. Říkala jsem si, že chlapa chytli, svědky mají, tak je to přece jasné. A nic. A opravdu řešili i to, že holky měly v krvi alkohol. To je stejné, jako když se řeší, co měla holka na sobě. O tom se mluví už padesát let a pořád je to stejné,” podotýká dále. „Když potom o případu napsala média, někteří lidé v komentářích řešili, že se ve videu usmívá. Ona samozřejmě nebrečí pořád, a zvlášť ne, když na ni míří kamera. Lidé bohužel místo podstaty řeší takové nesmysly,” uzavírá.
Napsáno životem
Sabinina zkušenost se stala námětem románu matky a dcery Kdyby, který nevšedním způsobem zkoumá dopady násilného činu na život a osud obětí. Životem jsou inspirovány i předchozí tituly Simony Votyové. V psychologických románech vycházejících ze zkušeností a vztahů zpracovávala například téma závislosti na drogách nebo alkoholu. „Špatná karma rodiny bohužel pokračuje. Takhle to u nás v rodině chodí, už od prababičky se stále něco děje. Já jsem se zase vyrovnávala s tím, že Sabiny otec prohrál dům na automatech. Předtím jsem psala pro děti, ale život to změnil,” osvětluje autorka, jejíž tvorbu ovlivnily i zkušenosti pracovní.
Na začátku století jako reportérka krimi zpráv v televizi Prima vyjížděla k nejhorším případům vražd, nehod a násilí. Po čtyřech letech v tomto prostředí vyhořela a toužila po smysluplnější práci. Příležitost našla v Asociaci pomáhající lidem s autismem, dnešním NAUTISu, kde svůj novinářský talent uplatnila na pozici mediálního koordinátora. „Informovala jsem lidi o tom, co autismus je a co život s ním obnáší. Ono to nebylo v té době až tak známé. Mým úkolem bylo psát články, pořádat benefiční akce a zároveň jsme s ředitelkou Magdalenou Čáslavskou napsaly knihu Nedávejte do hrobu motýla živého, která obsahuje 40 příběhů lidí s autismem. Ty jsme opravdu navštívily a strávily s nimi nějaký čas, abychom poznaly, jak žijí. Postava s autismem se objevuje také v mé knize Chci tě mít ve skříni,” vyjmenovává literátka.
Nejnovější dílo Kdyby se prostřednictvím jedné z vedlejších postav dotýká i tématu transsexuality. „Já i dcera máme, co se týká menšin, otevřenou mysl. Bereme to tak, že to jsou všechno lidé jako my a prostě tady žijí. Trans osob je u nás také dost a dvě z nich znám velice dobře. Blízcí přátelé mají dceru, kterou jsem znala jako malého kluka. Stala se z něj slečna, která se bude zanedlouho vdávat. Také sleduji příběh nyní čtrnáctileté osoby. Je to skvělý talentovaný člověk a já vidím, jak to má často těžké. I okolí, které se kolikrát tváří, že to chápe, pak má za zády poznámky. Toto unést je opravdu síla. A samozřejmě se s tím musí srovnat také jeho rodiče. Proto jsme trans postavu do knihy zařadily,” vysvětluje žena, která se tabuizovaných témat nebojí. Setkává se v okolí i s negativními ohlasy? „On vám málokdo něco řekne do očí. Ale pak si to přečtete v komentářích na internetu,” říká a vypráví o nedávné vlně nenávisti, která zasáhla jejich dětskou kapelu Čiperkové.
Ukrajinku v kapele nechceme
Skupinu Čiperkové založili Simona, její partner a kamarádka před devíti lety s cílem vytvořit obsah pro děti, který by si mohli na YouTube přehrávat jejich synové. Z rodinné zábavy však nečekaně vznikl fenomén, který má dnes na platformě pro videoobsah přes 200 milionů zhlédnutí. „Vůbec jsme to původně neplánovali. Já jsem musela odejít z práce, protože děti natáčejí klipy a vystupují každý víkend po celé republice,” usmívá se zakladatelka.
Po začátku války její kamarádka ubytovala v domku na zahradě ženu s osmiletou dcerkou Sofií, které přijely z Ukrajiny vlakem. Sofiina maminka, která v rodné zemi pracovala jako mikrobioložka, našla v Česku zaměstnání v továrně a trávila hodně času mimo domov. Sofie se zanedlouho skamarádila s místními dětmi a Simona si při hraní všimla, že je pohybově nadaná. „Čiperkové se jí hned zalíbili, šla s námi na nácvik, a to ani neuměla česky. Naše holky s ní mluvily pomocí překladače. Přesto se díky své píli naučila slova i choreografii téměř okamžitě. Česky mluvila plynule během tří měsíců,” vzpomíná Simona.
Příběh mladé umělkyně s pohnutým osudem zaujal deník Blesk a Simona článek zveřejnila na facebookové stránce dětské kapely. Odmítavá reakce některých fanoušků ji zaskočila. „Když dospělí komentují dospělé, dobře, ale dítě? Přitom české děti s tím problém nemají. Ale dospělí nám psali: ‚Byli jsme vašimi velkými fanoušky, ale tohle už opravdu ne!’ Pak nám vyčítali, že do dětské kapely pleteme politiku, ale co to má společného s politikou? A že je přece plno šikovných českých dětí. Skupinou za 9 let prošlo možná sto českých dětí. Tak proč by tam jednou nemohla být i holčička z ciziny?” pozastavuje se nad nevhodnými komentáři Simona a dodává, že dívka přece nikomu místo nezabírá. „Navíc ona talent opravdu má a je vytrvalá a houževnatá. Není tam jen proto, že je z Ukrajiny. Opravdu mě to zamrzelo a nechápu to,” uzavírá.