Jihoafrická republika se potýká s extrémní kriminalitou. Jen za poslední sledovaný rok bylo v zemi zavražděno více než 21 tisíc lidí. Násilí provází velkou část trestných činů a v některých případech se vyznačuje brutalitou. „Dělali jsme detailní výzkum životů pachatelů opakované kriminality a zjistili jsme, že většina z nich zažila v dětství zneužití, vyloučení, fyzické i sexuální násilí. To pak pokračovalo v institucích, které navštěvovali. Byli šikanováni ve škole, to pak v jejich životě násilí normalizovalo,” vysvětluje zázemí velké části pachatelů trestných činů Gareth Newham z jihoafrického Institutu pro bezpečnostní studia. „Mají pocit, že násilí je řešením problémů. A pak násilí používají při trestných činech, jako jsou ozbrojené loupeže, znásilnění nebo vraždy,” dodává. Brutalitou se vyznačují také některé útoky na bělošské farmy. Za poslední sledovaný rok při útocích zemřelo 47 lidí, kteří se na farmách pohybují. Do celého světa se proto šíří zprávy o tom, že dochází k cílenému vyvražďování bílých farmářů. To Newham odmítá. „Mohu s velkým sebevědomím říct, že tu žádná bílá genocida neprobíhá a mohu také s velkou jistotou říct, že většina útoků na farmách není rasově motivovaná,” tvrdí. „Většinou jde o ekonomickou trestnou činnost. Farmáři jsou zvláště zranitelní, protože žijí v málo obydlených místech. Pokud jsou napadeni, trvá dlouhou dobu, než dorazí pomoc,” pokračuje a dodává: „Ty útoky nejsou nahodilé. Jsou celkem dobře plánované. Bílí farmáři si myslí, že jde o útoky cílené na ně. Neradi slyší, že útočníci napadají také spoustu dalších lidí.” Velkým problémem podle něj je, že se podaří dopadnout jen minimum pachatelů, ti pak ve své činnosti pokračují. Rozhovor vychází v rámci seriálu Planeta JAR.
O jakých počtech se v případě vražd na farmách bavíme?
V případě útoků na farmy byly počty zavražděných nejvyšší v roce 2001 a 2002. Od té doby postupně klesají na roční počty kolem šedesáti a sedmdesáti obětí (pozn. za poslední rok šlo podle policejních statistik o 47 obětí).
Kdo takové činy páchá?
V Jižní Africe, podobně jako v dalších zemích světa, systém většinou nedopadne osoby, které kriminalitu páchají. V JAR se v tuto chvíli z každých 100 hlášených vražd podaří vyřešit kolem dvacítky. Osmdesát procent vražd tedy vyřešeno není. A ještě horší to je v případě loupeží a znásilnění. Jen kolem 8 % případů znásilnění policie vyřeší.
Takže to mohou být stále dokola ti samí pachtelé.
Ano. Výzkumy mezi vězni, kteří byli zapojeni do vloupání, ukazují, že spáchali v průměru další stovku podobných činů před tím, než byli lapeni. Takže v podstatě nepřetržitě páchají trestné činy a jsou dopadeni náhodou. Typicky začínají drobnou kriminalitou jako teenageři. Jsou to různé drobné krádeže. Většina lidí pak zůstane u ekonomické kriminality, kdy vykrádá domy nebo podniky, páchají podvody. Určitá část z nich se pak postupem času zapojí do násilných trestných činů. Začnou užívat násilí jako cestu k bohatství druhých. A to je vlastně relativně malá skupina pachatelů. Velmi často byli sami obětí násilí už od útlého mládí. Dělali jsme detailní výzkum životů pachatelů opakované kriminality a zjistili jsme, že většina z nich zažila v dětství zneužití, vyloučení, fyzické i sexuální násilí. To pak pokračovalo v institucích, které navštěvovali. Byli šikanováni ve škole, to pak v jejich životě násilí normalizovalo. Mají pocit, že násilí je řešením problémů. A pak násilí používají při trestných činech, jako jsou ozbrojené loupeže, znásilnění nebo vraždy.
Jsou útoky na farmy velkým problémem v kontextu JAR, nebo jde o okrajovou záležitost?
Je důležité se na problém podívat v celém kontextu. Lidé na farmách žijí v neustálém strachu, přestože se naprosté většině z nich nic podobného nestane. To ale platí v případě všech obyvatel JAR, většina se obětí přepadení doma nestane. Když se podíváme na statistiky týkající se loupeží, otevřela vloni policie kolem 140 tisíc případů ozbrojených přepadení. 80 tisíc z toho jich bylo spácháno na ulici, zbytek se dělí do dalších druhů loupeží. Patří mezi ně přepadení řidičů aut, loupeže v obchodech, v domovech a podobně. Policie vede útoky na farmách jako zvláštní kategorii, je ale také propojená s obchodním nebo domácím vloupáním. Když lidé vyloupí farmu, ale zaměří se jen na její provozní část, bude tento čin uveden jednak jako útok na farmu, současně také jako obchodní kriminalita. Když zaútočí na dům, kde farmáři žijí, bude to zaznamenáno jako útok na farmu a současně jako domácí vloupání. Z toho celkového čísla bylo tedy 22 tisíc domácích loupeží a něco pod 20 tisíc obchodních loupeží. To celkem tvoří přes 40 tisíc případů nahlášených policii, z nichž se jen zlomek stal na farmách. Máme obrovský problém s ozbrojenými přepadeními lidí v jejich domovech a obchodech. Většinou se dějí v prostředí metropolí a měst, velmi málo se jich děje na farmách. Farmáři jsou velmi organizovaní. Sdružují se v uniích, tyto aktivity sledují a informace mezi sebou sdílejí. To vzbuzuje velký strach v celé komunitě, zejména mezi bílými farmáři, kteří mohou být více konzervativní a ne tak integrovaní. Integrace spíše probíhá ve městech, farmáři ale mají stále tendenci žít v oblastech, kde se stýkají zejména s dalšími bílými farmáři. Vypadají stejně jako oni, mluví stejným jazykem, mají stejné zájmy a jsou propojení. Mají proto pocit, že jsou pod útokem. To, čemu čelí, ale nezažívají pouze farmáři. Je to problém, který dopadá na všechny Jihoafričany.
Čím to je?
Máme slabé orgány činné v trestním řízení a násilí je současně v naší společnosti normalizované. Když se ale podíváme na celostátní statistiky, nejčastějšími oběťmi násilí, které vyústí k vraždě nebo vážnému zranění, jsou černošští nebo barevní muži. Nejméně časté oběti takových činů pak jsou bílí a indičtí Jihoafričani.
Jak je tedy možné, že se do Evropy a USA dostávají zprávy o tom, že tu probíhá bílá genocida?
Skupiny, které jsou značně organizované a necítí se integrované, jsou typicky afrikánští běloši. Nereprezentují všechny bílé Afrikánce, spíše jejich malou část. V JAR máme 4,5 milionu bělochů a z nich tvoří 2,5 milionu mluvčí afrikánštiny. A tady mluvíme jen o pár stech tisících z nich. Afrikánské farmáře příliš nezajímá násilí, ke kterému dochází ve městech vůči jiným lidem, jsou ale velmi citliví na to, když se stanou obětí násilí oni sami. Mají proto pocit, že je proti nim vedena kampaň. Nejsou moc integrovaní ani do politického systému. Svobodná fronta plus je jediná strana, která zastupuje zájmy afrikánských farmářů, má ho ale spíše jen jako jedno z témat. Aktuálně má tři křesla ze čtyř set. V parlamentu není žádná strana, která by zastupovala vyloženě jejich zájmy. Cítí, že nemají politický vliv, že jejich hlas není slyšet. Mají pocit, že vláda na jejich podněty nereaguje, a tak bedlivě sledují útoky vůči lidem ze své sítě. Vytvořili narativ o rasovém násilí proti bílým. Do toho slyší hlasy radikálních politiků z Ekonomických bojovníků za svobodu, kteří volají po vyvlastnění půdy bílých farmářů bez náhrady. Máme problém s populismem, kdy někteří radikální politici říkají extrémní věci, aby získali díky polarizaci společnosti moc. Když vidí černošského politika říkat extrémní věci na adresu bělochů, domnívají se, že to chtějí všichni černoši. Protože se s nimi nestýkají. A když jsou pak členové jejich sítě napadeni, jsou přesvědčeni, že tam je souvislost. Že se to děje s cílem dostat je z jejich půdy.
A není to tak?
Nic tomu nenasvědčuje. Tvrdil bych opak, kdyby k tomu byly důkazy. Ty ale nejsou. Kdyby se 87 % populace chtělo opravdu zbavit 8 % obyvatel, nebylo by jen 47 zavražděných ze 400 tisíc nebo půl milionu lidí. Takhle genocida namířená vůči bilým farmářům nevypadá. Měřítko vražd by bylo mnohem vyšší, muselo by být vyšší než u většinové populace. A to není. Je ve skutečnosti mnohem nižší. Také riziko, že se stanete obětí vraždy, je mezi bělochy značně nižší než mezi černochy.
Co za tím je? Mají běloši více peněz a mohou se tedy lépe zabezpečit?
Do určité míry je to věc třídy. Když se snažíte porozumět povaze násilí v JAR, neděje se náhodně a neděje se všude. Většina vražd se odehrává v lokalitách, které nejsou rozvinuté, jsou chudé a přelidněné. Jen velmi málo bělochů tu takhle žije. Většina z nich žije ve velkých domech, řídí hezká auta a má práci. Jedna z pěti vražd se odehraje ve 2 %, zatímco polovina všech vražd se odehraje ve 13 % míst. Celonárodní průměr vražd ročně je asi 36 nebo 37 na 100 tisíc obyvatel. Celosvětově je průměr 6 nebo 7 zavražděných na 100 tisíc. V místech, kde v JAR běžně žijí běloši, je to 1 vražda na 100 tisíc obyvatel. V chudých lokalitách, kde většinou žijí černoši, průměr činí mezi 200 a 300 vraždami na 100 tisíc obyvatel.
Co je nejčastějším motivem vražd?
Více než v polovině z nich jde o následek hádek mezi mladými muži, kteří požili alkohol. V chudých oblastech se děje většina vražd proto, že tam děti vyrůstají v neperspektivním prostředí, jsou často oběťmi zneužití, pokud neposlouchají rodiče, bývají odmalička bity a ve škole čelí šikaně i rvačkám. Pak nabydou dojmu, že se problémy řeší násilím. Někteří z těch, co mají takovou zkušenost, se stanou kriminálníky. Menší část z nich pak užívá násilí jako součást své trestné činnosti. Tohle ale není nic nového. Potýkáme se s tím už od 90. let.
Už Nelson Mandela, který byl hodně smířlivý prezident, si všiml, že je afrikánská komunita změnami ve společnosti velmi znejistěna. Za doby apartheidu měla veškerou politickou moc, teď jí najednou měla málo. Mandela vnímal, že jde o potenciální problém, a proto se chtěl zaměřit na vraždy na farmách. Policie založila speciální komisi, můj kolega Johan Burger jí předsedal. On sám je bílý Afrikánec, členové jeho rodiny pracují a žijí na farmách. Často radí mnohým afrikánským zemědělským uniím bezpečnostní situaci porozumět. Ne vždycky ho poslouchají, protože vždycky neříká, co chtějí slyšet. Přesto se ale u farmářů těší respektu, protože je vnímán jako člověk s osobnostní integritou, býval také policistou. Navštívil tisíce obětí útoků na farmy, vyšetřoval je. A sám došel k závěru, že je jen málo útoků, které jsou motivovány rasovou nenávistí.
Jaký motiv tedy mají?
Většinou jde o ekonomickou trestnou činnost. Farmáři jsou zvláště zranitelní, protože žijí v málo obydlených místech. Pokud jsou napadeni, trvá dlouhou dobu, než dorazí pomoc. Mohou být také nějakou dobu pachateli sledovaní. Při útocích na farmy i ve městech jsou někdy oběť a útočník rozdílných ras. Pokud je oběť bílá a pachatel černý, může při útoku říct nějaké rasistické věci. To ale není motiv ke spáchání toho činu. Pachatel je většinou napojen na další trestné činy, kde byli oběťmi černoši. Jsou to kriminálníci. Když s trestnými činy začínali, což bývá na ulici, napadali téměř výhradně černochy. Běloši jsou zpravidla bohatší, bohatí jsou ale také někteří černoši. Lupiči proto vykrádají bělošské i černošské domovy. A někteří z nich se orientují také na farmářské oblasti, protože farmáři mívají zbraně a sejfy, v nichž ukrývají peníze. Ty útoky nejsou nahodilé. Jsou celkem dobře plánované. Bílí farmáři si myslí, že jde o útoky cílené na ně. Neradi slyší, že útočníci napadají také spoustu dalších lidí. Pokud tedy během útoku slyší rasistické nadávky, mají pocit, že je to ten motiv.
Probíhá v JAR bílá genocida, jak občas zaznívá?
Pokud by probíhala bílá genocida, jak někteří říkají, docházelo by v průběhu útoků na farmy k mnohem vyššímu počtu úmrtí. V JAR bílá genocida neprobíhá. My v Institutu pro bezpečnostní studia zkoumáme důkazy. Procházíme statistiky, studujeme různé výzkumy a průzkumy veřejného mínění. Bereme v úvahu co nejvíce dat a zdrojů, abychom měli co nejvyváženější pohled. Máme pozici pozorovatele u OSN. Pracujeme po celé Africe a naši donoři jsou ze Skandinávie a Německa. Také je zajímají fakta. A pokud bychom nedělali svou práci, nedostali bychom peníze. Mohu tedy s velkým sebevědomím říct, že tu žádná bílá genocida neprobíhá a mohu také s velkou jistotou říct, že většina útoků na farmách není rasově motivovaná. Motivem nebývá ani farmáře z dané půdy dostat. Protože i když během útoku zemře, nepřejde farma automaticky na černého majitele. A už vůbec ne na útočníka. Ti si odnášejí, co ukradnou na místě, odejdou a napadnou další lidi.
Pokud to je tak, jak říkáte, proč se ten narativ o cílených útocích šíří?
Skupiny, které jsou dobře organizované, mají pocit, že jsou pod útokem, píší o tom knihy, vytvářejí narativy, natáčejí velmi emocionální videa. Nemají rády ty, kteří říkají něco jiného, protože to podkopává jejich vlastní aktivity. Vláda se snaží situaci řešit. Existuje rurální bezpečnostní strategie, policie spolupracuje s organizací TAUSA. Pokud na tyto činy policie nereaguje optimálně, mívají tyto skupiny pocit, že je tomu tak proto, že jsou bílí farmáři. Ne prostě proto, že policie neodvádí dobrou práci ve většině případů. Jak jsem řekl, pouhých 20 % vražd, kterých je v JAR přes 20 tisíc ročně, se vyřeší a většinu jejich obětí tvoří černoši. A pak tu máme 47 vražd na farmách. Policie nemůže prioritizovat jen tyhle vraždy před množstvím ostatních. Farmáři tento kontext ale často nevidí. Faktem ale je, že je policie úspěšnější ve vyřešení a dopadení pachatelů vražd farmářů než pachatelů násilných loupežných přepadení v městských domovech.
Farmáři mají pocit, že jim vláda nepomáhá, a tak se otáčejí ke světu. A dělají to několik posledních let. V roce 2011 jsme například obdrželi otázky od nizozemské ambasády, protože se jedna holandská pravicová parlamentní strana ptala na vraždy farmářů u nás, což nám přišlo zvláštní. Takové dotazy ale tehdy nechodily často. S růstem pravicových stran a populismu ve světě jsme v posledních pěti letech zaznamenali obrovský zájem o toto téma mezi evropskými ambasádami. Přijela k nám dokonce německá strana AfD, které se po několika hodinách strávených u nás nelíbilo, co jsme jim řekli.
Co za tím je?
Farmáři jsou poměrně bohatí. Platí členské příspěvky například AfriForu a sponzorují cesty lidí jako je Ernst Roets do USA a Evropy. Setkávají se tam s krajní pravicí a ukazují jí ta příšerná videa, která obsahují výpovědi obětí a vytvářejí narativ. Proto si to téma získává mezinárodní pozornost. Své lidi za námi dokonce poslal i Donald Trump. Zajímavé je, že po tom, co jsme jim představili fakta, už se k tomu nevyjadřoval. Nedávno tu byl také americký ministr zahraničí a ten se zase ptal na vyvlastňování půdy bez náhrady. Což je téma, které obyčejné lidi u nás ani nezajímá, komunikují ho ale některé politické strany, aby se dostaly k moci.
Někteří lidé z farmářských organizací při rozhovorech se mnou do jisté míry obhajovaly apartheidní politiku. Zaznívá také, že bylo v té době bezpečněji. Je to běžný pohled mezi bílou populací?
Nemyslím, že jde o většinový pohled mezi bílou populací v JAR. Samozřejmě pokud cítí, že byli v bezpečí díky tomu, byli bílí pod ochranou vlády, která donutila černošskou populaci odsunout na 13 % půdy, do townshipů. Pod ochranou vlády, která užívala ozbrojené složky k tomu, aby je dostala z bílých čtvrtí po setmění. Nicméně si ale neuvědomují, že to JAR bezpečnou zemí nedělalo. Byli jsme na pokraji občanské války, zavražděných byly desítky tisíc. Nejvyšší počet obětí vražd byl před demokracií - 73 vražd na 100 tisíc obyvatel. Demokracie naopak spíše mír přinesla. Faktem je, a to platí i pro dnešek, že většina zavražděných bělochů u nás je zavražděna jiným bělochem. Člověkem, kterého zná. Dělá to téměř 60 % vražd.
Proč ale tedy takové komentáře při setkáních s organizacemi hájící zájmy bílé menšiny opakovaně slýchám?
Pokud se přijedete do JAR zabývat tak specifickou věcí, jako jsou útoky na farmách, a budete tedy mluvit s velmi specifickými skupinami lidí, které se cítí zranitelně a nejsou integrované do širší společnosti, pak takové názory samozřejmě uslyšíte. Pro ně byl apartheid lepší. Běloši měli kompletní kontrolu nad vším, černoši byli násilím nuceni žít ve stísněných chudých lokalitách a do bělošských částí mohli jen kvůli práci. Někteří farmáři si proto mohou myslet, že to bylo pro ně lepší. Co si ale neuvědomují, je, že kdyby nedošlo ke změně režimu, pravděpodobně by zemřelo bělochů ještě více. Situace v 90. letech byla v JAR kritická. Stát už nebyl schopen mít násilí v zemi pod kontrolou, počet vražd narůstal, narůstal také mezinárodní tlak a sankce. Kdyby tehdy nedošlo k dohodě, byli bychom zcela jistě v krvavé situaci.
Jakmile došlo ke změně, počet vražd se začal snižovat. V posledních letech se opět zvyšuje, ale ne u bílé populace, ale zejména mezi mladými černými muži, protože se zvyšuje nerovnost a chudoba ve společnosti. Potýkáme se se závažnými celospolečenskými problémy, které je nutné řešit. Všichni společně. Máme tu ale politiky a aktivisty, kteří na obou stranách říkají poměrně radikální věci, což nepomáhá. Když se pak lidé cítí ohroženi, sdílejí na sociálních sítích a WhatsApp ta nejradikálnější politická vyjádření, přestože naprostá většina politiků taková není. Jedním z příkladů je Julius Malema z Ekonomických bojovníků za svobodu, který mimochodem kdysi řekl, že miluje bělochy a chce, aby tu s námi žili. Nenajdeme ale moc vystrašených bělochů, kteří budou tento Malemův citát sdílet. Julius Malema čelí obviněním z korupce z doby, kdy byl ještě členem Afrického národního kongresu. Řekne proto cokoliv, aby získal hlasy. Když bude mluvit s bělochy, řekne, že miluje je. Když bude mezi černochy, bude mluvit opačně.
Právě Julia Malemu běloši, s nimiž mluvím, často zmiňují. Obávají se, že takové výroky násilí vůči nim zvýší. Ptají se, proč by pak nějaký chudý černoch neměl vzít spravedlnost do svých rukou a jít nějakého bělocha zavraždit. Podle nich takové činy politici jako je Malema a další legitimizují.
Pak bychom měli důkazy, které by něco takového dokládaly. Někteří si myslí, že Ekonomičtí bojovníci za svobodu reprezentují názory všech černochů. To ale není pravda. Kriminálníci nepáchají násilnou trestnou činnost proto, že Julius Malema něco řekl. Dělají to proto, že to je jejich způsob obživy. Lidé, kteří užívají vůči druhým násilí, jsou v naprosté menšině a jsou to lidé velmi specifického ražení, kteří si prošli velmi specifickými zkušenostmi. Sami si násilí zažili a nyní ho používají vůči druhým. Nestalo se, že bychom dopadli pachatele, kteří napadali jen jednu rasovou skupinu. Kdyby se něco takového dělo, mluvily by o tom také bezpečnostní složky. Ano, jsou případy, kdy dochází k rasově motivovanému násilí, ale děje se to v naprosté menšině.
Kritika ve věci informování o útocích na bílé farmáře padá také na vrub médií. Je pravda, že se jimi příliš nezabývají?
Tak úplně pravda to není. Minulý týden proběhl děsivý útok na jednu farmářku a případ se dostal na titulní strany médií. Jenže v JAR je denně zavražděno v průměru 58 lidí. Kdyby měla být mediálně pokrytá každá vražda, nebyly by noviny o ničem jiném. Pokud se budeme bavit o vraždách na farmách, mluvíme asi o jedné vraždě týdně. Ty se ale netýkají jen bílých farmářů, ale také černošských zaměstnanců, kteří bývají terčem útoků zrovnatak. Do novin se dostávají, ale ne všechny.
Pořád tu také panuje rasová senzitivita. Když nastane případ, kdy běloch napadne černocha a u toho ho rasisticky uráží, jsou lidé šokovaní. Nějakou dobu se to ještě přetřásá v médiích. Z mnoha důvodů je to podle mě dobře. Jsme totiž stále v situaci, kdy bílí obyvatelé žijí mnohem kvalitnější život než černoši. Proto mnohé černochy skutečně naštve, když podobným způsobem nějaký běloch napadne černocha. Běloši fakticky jsou těmi, kdo vytvořil apartheid a stojí za situací, v níž se dnes černoši u nás nacházejí. Neměli přístup ke kvalitnímu vzdělání, zdravotnictví nebo práci. Běloši byli privilegovaní a to privilegium pokračuje dodnes. To neznamená, že tvrdě nepracují a kvalitní život si nezaslouží. Znamená to, že za celou koloniální historii naší země byly černým obyvatelům aktivně upírány příležitosti v různých oblastech. Průzkumy ukazují, že i přesto většina černochů bělochy jako problém nevnímá. Za problém označují zkorumpované politiky, vysokou nezaměstnanost, chudobu a nerovnost. Neviní z toho ale bílé. Což vnímám jako velmi pozitivní. Protože by vlastně mohli.
Foto: Lukáš Houdek