V Íránu probíhají od 16. září, kdy na následky policejního násilí zemřela Mahsá Amíní, protesty, které už si vyžádaly 185 mrtvých a 1500 zatčených. Odkud jako politoložka se zaměřením na islám čerpáte informace o tamním dění?
Sleduji internetová specializovaná média jako al-Monitor, Qantara, Orient xxi i několik lidí na Twitteru jako spisovatelku a aktivistku Hodu Katebi, akademika Aliho Ansariho nebo novinářku Golinehu Atai a zejména skrze ně zahraniční noviny.
Ptám se proto, že vzhledem k ruské agresi proti Ukrajině se zdá být dění v Íránu ještě více na okraji zájmu než obvykle. Přitom tam dochází k událostem, po kterých česká společnost často obzvláště v době migrační krize volala. Mám na mysli narativy o tom, aby si muslimové udělali pořádek doma, vybojovali si vlastní svobodu, muslimky si samy vydobyly svá práva apod. Kde je ten zájem a pozornost, když se to děje?
To je dobrá otázka. Moralizující postoj vůči muslimům byl silně rozšířen v době, kdy jsme byli skrze migraci ve virtuálním kontaktu s lidmi přicházejícími z východu, a mohli jsme tak vyjadřovat svůj negativní postoj vůči islámu jako našemu „druhému“. Já ale protesty v Íránu nevnímám skrze prizma islámu. Ano, jde v něm o šátky a boření politického a sociálního tabu, ale ne o islám či práva muslimek, spíše o občanská práva Íránců. Zákonem vymáhaná náboženská povinnost je především nástroj politické kontroly nad obyvatelstvem ze strany revolučního režimu a projev státní ideologie a také policejní zvůle. Ženy i muži protestují proti tomuto symbolu politické zvůle, ne proti náboženskému symbolu, ale za individuální politickou a náboženskou svobodu. Íránské protesty jsou v tomto podobné arabskému jaru a týkají se íránské politiky spíše než náboženství.
A co politici? Jaká je reakce největších geopolitických hráčů na dění v Íránu?
Postoje zahraničních politiků mají malý vliv na dění v Íránu, ledaže snad probíhá generální shromáždění OSN a bylo by nepraktické, aby byl představitel Íránu na protesty dotazován. Vnímám ale řadu projevů solidarity v západní Evropě a USA, zejména tedy věnované ochraně práv protestujících. Nepřekvapuje mě, že jsou u nás velmi slabé: každodenně sledujeme válku na Ukrajině, Íránců u nás žije málo a Írán samotný není velké téma. V Berlíně, v Paříži, v Los Angeles a v Turecku k projevům solidarity dochází. Toto kolo protestů, které se už tři roky točí, vyvolalo větší odezvu než ty předchozí asi proto, že jde o ženy i jej vedou ženy a že dochází k velkým symbolicky silným projevům odvahy. Přesto bych po „geopolitické reakci“ nevolala. Írán je zemí, která je geopolitikou dlouhodobě a tragicky ochrnutá. Jedním z hlavních motivů protestů od roku 2019 je inflace, korupce a obecně zhoršující se ekonomická situace, která samotná je důsledkem širokých a dlouhodobých sankcí ze strany Západu. Írán je v konfliktu se Západem na mnoha frontách nebo, podle vaší perspektivy, Západ je v konfliktu s Íránem a to, co by protestující potřebovali, není více, nýbrž méně intervence do života země. Tedy obnova smlouvy o jaderných zbraních, rušení sankcí a nějaká forma regionálního usmíření, přístup na trhy, investice, obchod, kooperace atd.
Nejširší vlna
V roce 2009 došlo v Íránu po zfalšovaných prezidentských volbách k masovým protestům, které bývají označovány jako zelená revoluce. V čem se liší tehdejší protesty od těch současných?
Írán je dějištěm opravdu masových a krvavých protestů již několik let. Po tzv. zelené revoluci se protesty v posledních letech množí. Zatímco v roce 2009 protestovala urbánní a reformnější část proti tomu, že ji režim systematicky odstavil od podílu na moci, v posledních letech jde o protesty širší sociálně a geograficky. Jedná se o vzpoury sociálního charakteru, které už nevolají po reformě, ale postupně nabírají radikálně protirežimní charakter, a je nutné říci, jsou systematicky potlačovány za cenu stovek a tisíců životů. Tato poslední vlna protestů se jeví jako v mnohém ještě širší: zahrnuje etnické periferie íránské republiky, Kurdistán a íránský Ázerbájdžán, různé sociální skupiny a masově ženy a mládež, a to nejen vysokoškolskou, ale také středoškolskou. Jejím znakem je systematické boření politických a sociálních tabu jako vyslovování se proti náboženskému vedení a morálně-politickému symbolu šátku. Ovšem stejně jako revolty předchozí a jako povstání arabského jara nemají vůdce ani ideologii, natož politicky organizovanou sílu, která by mohla protesty přetavit v požadavky. I když tato vlna odezní nebo bude potlačena, zřejmě politickou atmosféru zásadně promění.
Mahsá Amíní byla zbita policisty, protože měla podle jejich názoru nedostatečně nasazený hidžáb. Na následky zranění po třech dnech zemřela. Je fyzický útok na ženu ze strany morální policie v Íránu něčím výjimečným?
Jmen žen zabitých na policejní stanici je v posledních letech víc. Tentokrát šlo o mladou sunnitku z Kurdistánu, jejíž pohřeb vedl k projevu nejen zoufalství za její ztrátu, ale měl i kmenový a menšinový rozměr. Také na veřejnost rychle pronikly její fotografie z nemocnice a projevila se síla symbolu a sociálních sítí. Obecně ale chápu protesty jako projev nahromaděné frustrace nejen se samotným režimem, ale i s neutěšenou sociální a ekonomickou situací, inflací, korupcí, chudobou, absencí perspektivy. Statisíce lidí padají do extrémní chudoby, mají problém se zásobováním vodou, vůbec s přežitím. Zatímco Írán investuje do svých regionálních válek, více než třetina jeho obyvatel žije pod prahem chudoby, v městských slumech, a nevidí naději na zlepšení. Tyto krize se v posledních letech pravidelně projevují spontánními výbuchy nespokojenosti.
Hidžáb je nejen symbolem, ale také velkým tématem útlaku íránských žen. Protesty probíhající v letech 2017 a 2018 měly velice podobnou motivaci. Co se za pálením, odložením, dobrovolností nošení hidžábu dále skrývá?
Vynucovaný hidžáb je symbolem íránského revolučního režimu, stejně jako antagonismus vůči USA. Paradoxně si Írán prošel určitým uvolněním koncem 90. let, ale v posledních letech minulé dekády se režim znovu upevňuje na silně rigidních a konzervativních pozicích, projevuje ochotu k stále většímu násilí, neumožňuje politické zastoupení reformnější části společnosti a hlavně se neúspěšně potýká s ekonomickou a ekologickou krizí. Takže soustředění se na dobrovolnost hidžábu je projevem jak touhy pro osobní autonomii, tak i bořením základního mocenského tabu. Írán je zemí přes všechny překážky společností vzdělanou a propojenou internetem a policejní vynucování mravů je i hlavním, a ne jediným, projevem stále méně snesitelného, ponižujícího paternalismu a také brutality ze strany státu, který své jiné závazky – např. minimální prosperitu – není schopen dodržet. Tato nesrovnalost je velmi podobná motivům protestujících v roce 2011 mezi Araby.
Ze zmíněných protestů před 5 lety vzešla tradice bílých střed, kdy lidé nesouhlasící s omezováním ženských práv obléknou něco bílého, aby ženy podpořili v jejich boji. Jak rozšířená tato akce byla před aktuálními protesty?
Pokud vím, tak protesty z roku 2017 a 2018 a různé internetové akce jako My stealthy freedom byly poměrně rychle potlačeny, jejich protagonistky byly pronásledovány policií nebo donuceny k exilu, ale měly odezvu zejména na internetu. Avšak určitě připravily půdu pro dnešní scény, ve kterých mladé dívky otevřeně vzdorují autoritám mužů a policie a veřejně boří tabu.
Zahalit už v letadle
Aktivistka Masíh Alínežád se opakovaně ostře vyjádřila na adresu Evropanek, které si v Íránu dobrovolně nasazují hidžáb, aby dostály místním pravidlům. Jednala v Íránu nějaká ze zahraničních političek nebo jiných veřejně známých osobností za poslední roky bez hidžábu?
V Íránu si žádná cizinka nenasazuje hidžáb dobrovolně. Už v letadle vám jasně vysvětlí, že hidžáb je prostě zákon, a ještě na vás bude vyvíjen tlak přizpůsobit i zbytek ošacení – dlouhé rukávy, splývavá vesta atd. Pokud vím, všechny diplomatické návštěvy se tímto musí řídit. Představitelé íránského státu nebudou s ženou bez pokrývky vůbec jednat. Vím jen o odmítnutí Christiane Amanpour ze CNN setkat se s íránským prezidentem v hidžábu, ale to se odehrávalo v New Yorku a požadavek Ebrahima Raísího na regulaci cizinky v cizině byl dost nezvyklým nárokem, zřejmě v reakci na události v Íránu samotném. Dále došlo k jednání několika političek, pokud vím skandinávských, se saúdským následníkem trůnu bez hidžábu. To je jiný kontext, pouze zvykový, ne zákonný jako v Íránu, a navíc spojený se schopností monarchy v Saúdské Arábii rušit svá vlastní pravidla. Írán je byrokratická revoluční republika, jejíž identita je s hidžábem nerozlučně spjata – proto jsou současné protesty tolik šokující.
Co tedy za vyjádřeními Masíh Alínežád hledat? Ona sama přece musí dobře vědět, jak je nenasezení si hidžábu v Íránu prakticky nemožné.
Přepokládám, že od zahraničních žen očekává symbol solidarity a odvahy, kterou ony si mohou na rozdíl od Íránek bez osobních důsledků dovolit.
V Česku se muslimky naopak setkávají s tím, že lidé jejich hidžáby negativně komentují a někdy se jim jej snaží dokonce strhnout. Mohou se íránské protesty stát další municí pro české islamofoby?
Je nutné opakovat, že íránské protesty míří na vynucovaný hidžáb jako politický nástroj vládnutí, ne na symbol náboženský. Kritičtí íránští myslitelé jako Abdolkarim Sorúš už dávno vyslovili kritiku politizace náboženství kvůli tomu, jak škodí islámu samotnému, a vyslovili se pro sekularismus ve jménu svobody náboženství. Jakou hodnotu může mít hidžáb jako výraz víry, skromnosti a cudnosti, pokud je vymáhán? Íránci samotní rozlišují mezi náboženským či morálním a politickým rozměrem hidžábu. To, že my to neděláme, je důsledek naší nedostatečné orientace v islámské kultuře.
Oblíbeným postojem konzervativců je, že právě dění v Íránu, je ukázkou pravého feminismu, zatímco na Západě už rozmazlené feministky řeší jen hlouposti a neváží si toho, co mají. Kde hledat kořeny jejich postoje?
Často konzervativci souhlasí s prvními požadavky feminismu začátku 20. století, když ženy odmítaly být nesvéprávnými občany pod poručnictvím mužů, bez svobody volit, rozhodovat o svém majetku, vzdělání, zaměstnání atd. V tom stavu jsou Íránky dosud. Feminismus se ale za století rozvinul a požaduje rovnost i na úrovni sociálních rolí a společenského uznání, svobodu v rozhodování o reprodukci a rodině, a zde mnoho konzervativců hájí hierarchie, které mužům zachovávají podstatná privilegia. Dělají to více či méně zastřeně právě díky odvolávání se na kritiku postavení žen mimo Evropu.
Dá se nějak odhadnout vývoj v Íránu?
Práva protesty určitě neovlivní, to by muselo dojít k politickému zemětřesení. Buďto budou represe účinné a naopak se konformita s pravidly bude více vynucovat, nebo budou protesty natolik masivní a dlouhodobé, že oslabí morální autoritu těm, co pravidla vymáhají. Lze ale očekávat, že oslabení autority, tedy schopnosti institucí vyvářet situaci, kdy jsou jeho pravidla chápána jako buďto legitimní, či aspoň nedotknutelná, povede k tomu, že revoluční režim bude stále více postaven na cílené represi a soustředění moci do rukou bezpečnostních složek, jako se tomu stalo v Egyptě a jinde v arabském světě po protestech arabského jara. Na druhou stranu zkušenost se svobodou a protesty dodají mnohým sebevědomí a Írán nějak bezesporu promění. Otázkou je, kdy se tato proměna propíše do reálné změny: s výměnou vůdce revoluce? S nástupem pragmatičtějšího vedení nebo naopak až po opakované konfrontaci se stále více rigidním mocenským systémem?
Mohou jiskry protestů přeskočit do jiných islámských zemí a podnítit celkovější změnu podobně jako před lety arabské jaro?
Sousedé Íránu jsou soukromé fosilní monarchie, vratká irácká etnokracie pod íránským vlivem a vratká pákistánská republika, obě zápasí zejména s klimatickou změnou a s vlastní nestabilitou a jsou také nábožensky značně direktivní. Tyto země ale ovlivňuje schopnost Íránu fungovat jako regionální velmoc.
Foto: Archiv Zora Hesová