K právům LGBT lidí se v Kazachstánu většina společnosti staví negativně. Lidé s jinou než heterosexuální orientací se stávají oběťmi nejen společenského odsouzení, ale i fyzického násilí. Mezinárodní lidskoprávní organizace Human Rights Watch ve svých každoročních zprávách tvrdí, že situace je tragická. Vazba mezi LGBT lidmi je jen velmi slabá, snaha o osvětu je označována za propagandu a státní média pokrývají LGBT agendu bud' vyloženě negativně, nebo jako by neexistovala.
„Jsem nejmladší potomek. Strach nemám z rodičů, ale z mých sourozenců. Přišli na to, že jsem gay. Z domova jsem utekl dvakrát, ale vždycky mě našli. Zmlátili mě a násilím donutili vrátit se. Poprvé jsem měl jen zlomeniny. Podruhé mě naložili do kamionu a odvezli za město. Tam mě zbili tak, že jsem měl otřes mozku, pomočil se. Nemohl jsem chodit. Nechali mě v zahradním domku dva týdny bez topení, to byl začátek zimy.” Tak zní část zpovědi gaye z Astany, hlavního města Kazachstánu, kterou uveřejnil server Kok.team.
Pohlavní styk dvou osob stejného pohlaví byl v Kazachstánu dekriminalizován v roce 1998, jen několik let po vzniku samostatného Kazachstánu. Na rozdíl od sousedního Uzbekistánu nebo blízkého Turkmenistánu tam není homosexualita trestným činem, přesto ale stále platí řada diskriminačních zákonů. Lidé s jinou než heterosexuální orientací nesmějí sloužit v armádě, lesbické páry nemají přístup k umělému oplodnění, neexistuje možnost, jak si adoptovat dítě partnerky nebo partnera stejného pohlaví. Neexistují žádné antidiskriminační zákony v zaměstnání, přístupu ke službám ani zločinům z nenávisti či homofobie. „Ti lidé jsou horší než psi a psi mohou být tímto srovnáním uraženi,” napsal kazašský MMA bojovník na sociální sítě několika zahraničních diplomatů podporujících LGBT+ komunitu v Kazachstánu. Podle Anatola Chernoussova a Daniyara Sabitova, aktivistů za LGBT práva v Kazachstánu a zakladatele Kok.teamu, nejde o ojedinělý případ. Dle jejich slov se politici, veřejné osobnosti i média k tématu LGBT vyjadřují buď nenávistně, nebo vůbec. Patrné je to především na sociálních sítích.
Anatoly Chernoussov
V roce 2014 proběhla celosvětovými médii zpráva o brutální vraždě Kristiny Chernyshevy. Ta se společně se svou partnerkou o rok dříve rozhodla pro neoficiální svatbu, jejíž snímky obletěly svět. Šlo o první stejnopohlavní „svatbu” v Kazachstánu. Událost vzbudila v Kazachstánu řadu nenávistných projevů a komentářů. Zhruba po roce byla Chernysheva pohřešována. Policie po několika dnech objevila její tělo rozčtvrcené a spálené. Jen deset dní po zahájení vyšetřování vraždy zahraniční média informovala o tom, že odpůrci stejnopohlavního manželství staví okolo LGBT klubu v Almatě cihlovou zeď, která bránila vstupu i odchodu z baru.
„V Kazachstánu prakticky není žádná LGBT komunita, existují sice LGBT lidé, ale nejsou nijak propojení. Velmi slabá sociální infrastruktura existuje jen ve dvou městech, v bývalém hlavním městě Almatě a v současném hlavním městě Astaně,” říká Sabitov v rozhovoru pro InterON a dodává, že lidí, kteří se otevřeně hlásí k jiné než heterosexuální orientaci, je méně než prstů na jedné ruce. Důvodů to má hned několik. Lidé se bojí o ztrátu zaměstnání, šikanu úřadů, ale i násilí ze strany veřejnosti. „Dokonce ani vlastní rodině není úplně bezpečné se svěřit. Rodiny často vyvíjejí tlak a nezřídka posílají své blízké na „násilnou léčbu homosexuality”,” doplňuje Chernoussov.
Právě nemožnost o své sexuální orientaci a identitě otevřeně mluvit je tím, co nenávist a homofobii ve společnosti posiluje. Utvrzuje totiž konzervativní hlasy v přesvědčení, že v Kazachstánu LGBT lidé nejsou. „To, že neexistuje gay Kazach, je jeden z nejrozšířenějších mýtů v zemi. Stejně jako je nemyslitelné, aby existoval gay muslim. Každá konzervativní společnost je přesvědčena, že LGBT lidé mezi nimi neexistují.” Danivar Sabitov věří, že lidé, kteří mají ve svém okolí někoho LGBT, bývají méně homofobní. „Problém je v tom, že pokud ve svém okolí nikoho takového nemáte, neznamená to ani tak to, že nikdo takový neexistuje, jako to, že vám ten člověk nedůvěřuje,” upřesňuje v rozhovoru pro InterON, proč je mylně většina Kazachů přesvědčena, že se jich téma práv LGBT lidí netýká.
Lidem často jen chybí informace, mluvit o čemkoliv s LGBT tématikou je v Kazachstánu podobné tabu jako snaha zavést sexuální výchovu na školách. Jakékoli pokusy o změnu selhávají. Jsou označovány za propagandu západních trendů a strhávají vlny nenávisti. V minulosti dokonce existoval zájem o prosazení zákona, který by „šíření západní propagandy” zakazoval. Zákon nakonec neprošel, nicméně osvěta je stále otázkou jen velmi úzkého okruhu lidí a několika jednotlivých serverů. Většina informací byla až do nedávna dostupná pouze na ruských a anglických webech a tím pádem srozumitelná jen části Kazachů. Prvním LGBT médiem, které začalo tvořit obsah i v kazaštině, je Kok.team, jehož zakladatelé, Chernoussov se Samitovema, se kvůli vlastnímu bezpečí rozhodli přestěhovat do Prahy a vést portál na dálku.
Danivar Sabitov
„LGBT komunita v Kazachstánu neměla až do roku 2017 žádný hlas ani prostor pro sdílení. Jen jsme neustále poslouchali, co o nás říkají ostatní, a neměli možnost na ty homofobní výroky reagovat,” vysvětluje Chernoussov, co vedlo dvojici k založení první kazašské LGBT platformy. Tu teď měsíčně navštíví průměrně 4000 uživatelů, přes sedmdesát procent z nich z Kazachstánu. „Někteří lidé mají pocit, že homosexuálů v Kazachstánu přibývá, realita je spíš taková, že společnost začíná být tolerantnější,” říká Samitov optimisticky.
Foto: Archiv Danivara Sabitova a Anatolyho Chernousova