„Mezi životem v Hare Krišna a v křesťanském klášteře je jen malý rozdíl,” říká bývalá členka hnutí

Rozhovor vychází v rámci seriálu Odpadlíci: Seriál o lidech, kteří vystoupili z radikálních náboženských hnutí. Přečtěte si úvodní text. Podívejte se také na přehled dosavadních dílů seriálu. Obecné informace o hnutí Hare Krišna najdete na konci tohoto textu.

První setkání s hnutím Hare Krišna zprostředkovala vaše matka, jak k tomu došlo?

Máma potkala na ulici v Říčanech členy hnutí a přinesla mi domů knihu Prabhupáda. Myslela si, že mě zaujme a rozšířím si obzory. Bylo mi 17 let a zajímala jsem se o náboženství, i když jsem z ateistické rodiny. Nebo právě proto, těžko říct. Pocit, že Bůh existuje, jsem měla vždycky, nikdo mě k tomu nevedl. Jsem velký knihomol, ale kniha o Prabhupádovi byla moc těžká, nechtělo se mi do ní. Půl roku ležela doma, pak jsem si ji vzala do nemocnice. Věděla jsem, že tam si ji určitě přečtu, protože nebudu mít co dělat. Sama jsem se takhle vnitřně donutila. Taky jsem si řekla, že předem neodsoudím něco, o čem vlastně nic nevím.

Co vás na četbě zaujalo?

Příběh. Je to životopis zakladatele hnutí A.C. Bhaktivédánty Svámí Prabhupády. Líbilo se mi, jak žil, jak mluvil s lidmi, viděla jsem v tom praktický návod na život s Bohem. Zaujal mě jeho čistý život. Vrátila jsem se z nemocnice a říkala si, že chci poznat lidi, kteří ho následují. Šla jsem do restaurace Góvinda v Praze na kurz oblékání sárí. Sárí je mimochodem moc hezká věc, žena si v něm připadá velice elegantně a žensky. Pak jsem začala do Góvindy chodit na programy, bývalo to společné zpívání Hare Krišna mahá mantry, přednáška z Bhagavadgíty nebo Šrímad Bhagavátamu s prostorem pro dotazy a nakonec malé vegetariánské občerstvení. Bylo to čistě moje rozhodnutí, že se s lidmi z Hare Krišna chci setkávat a chci s nimi trávit čas. Zároveň tam byl velký prvek náhody, že se mi dostala do ruky zrovna tato kniha.

Příjemné prostředí

Zdálo se vám učení Hare Krišna jednodušší než Bible?

Ano. Oddaná služba je velice ortopraktická. To znamená, že hnutí jasně říká, co máte kdy dělat a jakým způsobem. Tím dosáhnete spásy nebo alespoň příznivého účinku na vás a vaši karmu. V 17 letech to může být velmi příjemné, protože vám někdo konečně dá řád a řekne vám, jak co máte dělat. A není to takové všeobjímající neurčité cosi. Jako například v křesťanství, kde je dána láska k bližnímu. V hnutí je jasně daná hierarchie a předpisy, jak se chovat k ostatním, starším oddaným. Takže je v tom určitá úleva, máte se o co opřít. Už jen to prostředí, ve kterém se v Hare Krišna pohybujete, je velice příjemné. Není to studený kostel, tady přicházíte do něčeho, co je krásné. Zabydlet se v tom není tak těžké.

Nevzbudila váš zájem právě ta exotičnost?

Ne. Mně to prostě hřálo. Lidi mi přišli příjemní, cítila jsem se tam dobře. Nebyl to protest proti většinové společnosti nebo záměrné vyčlenění. Primárně mi šlo o společenství, přišlo mi zajímavé, klidné. Členové Hare Krišna díky meditaci nekřičí, nejsou hektičtí a vystresovaní, je to taková oáza míru. A každý chceme zůstat tam, kde je nám dobře. Pro mě to určitě primárně nebyl vzdor proti společnosti – tak a vy jste křesťané a já budu natruc Hare Krišna.

Jak jste se s hnutím postupně sbližovala?

Seznámila jsem se blíže s jednou z oddaných a ta mě začala provázet. Zprostředkovávala mi užší kontakt a usnadnila mi to. Většinou to tak je. Kdybyste přišli do neznámého, exotického prostředí, nebudete se cítit úplně komfortně. Jakmile máte alespoň jednu známou tvář, je to jednodušší. Ale není to tak, že by vás oficiálně měl někdo na „starosti“.

Je rozdíl, když vás do církve láká křesťan nebo člověk z Hare Krišna?

Pokud se začnete s někým z oddaných bavit na ulici, když si budete kupovat sladkosti nebo knihy, začne vám vykládat o filozofii a víře hnutí. Snaží se vás přesvědčit, že jeho filozofie je správná. Není to rozhodně nátlak nebo násilí, je to jen nabídka. Velký rozdíl je v tom, že křesťané nejsou tak misijně založení. Velké církve v dnešní době nemají na ulicích lidi, kteří by tam nabízeli biblické hodiny. Musíte si je najít sám. I proto dělají členové Hare Krišna Harinamy, což jsou ty známé pochody a tance v ulicích. Tím očišťují své okolí a dávají o sobě vědět, že existují.

Těch pochodů jste se také účastnila?

Pravidelně, hlavně v Praze. Tam jsem žádné známé nepotkávala a ani jsem na ně nikoho nezvala. Zvala jsem vždy až na programy. Ze začátku jsem se necítila moc dobře, vnímala jsem ty negativní pohledy okolí, ale člověka ta energie strhne. Pak jsem se na ně vždy těšila, byla to taková kolektivní radost.

Naplno jste ale do hnutí nikdy nevstoupila?

Vžil se takový výraz Krišna Friend. To jsou lidé, kteří žijí běžným způsobem, třeba i kouří, pijí kávu, někdy jí maso, což je vše proti pravidlům. Ale dochází na programy, třeba jen kvůli meditaci a zpívání. Nežijí stoprocentně se společenstvím, v chrámu, ale stýkají se s nimi. Někteří na téhle úrovni zůstanou celý život, někteří odpadnou. Někteří vstoupí do chrámu a naplno to přijmou jako svůj životní styl. Já byla v podstatě taky Krišna Friend. Příprava na vstup do chrámu může u někoho trvat i několik let. Hlavní podmínkou je myslet to vážně, dodržovat čtyři regulativní principy: žádné maso a vajíčka, žádný hazard, žádný nedovolený sex a žádné omamné látky včetně tabáku, alkoholu a kávy. Nakonec dostat souhlas od chrámového vedoucího, který zváží váš zájem a charakterové kvality.

Má život uvnitř společenství mnoho pravidel?

Hare Krišna představuje nějaký ideál a dává pravidla, jak ho žít. Před mytím se musí nejprve svázat vlasy, protože se považují za nečisté. Ideální je chodit v sárí. Jíst se má pouze vegetariánsky. Jídlo se nesmí při vaření ochutnávat, může se jíst až po obětování. Nemělo by se jíst pečivo, které neupekli oddaní, protože obzvláště mouka přejímá duchovní rozpoložení člověka, který z ní peče. Čistá ruka je pravá, levá je nečistá. Sex je dovolený pouze v manželství a jen za účelem plození dětí. Hnutí vám ortoprakticky dává návod jak žít svatým životem, abyste došli k Bohu, ke Krišnovi. Je to lákavé, ale je to extrémně těžké. Když se podíváte na regulativní principy, které mají, je to v podstatě mnišský život. Pro takový život není každý stvořen, ale oni se do takové škatulky snaží nacpat každého. Ne vždy je to člověku přirozené, ne každý může být mnichem nebo mniškou. Všeobecně je dobré být střídmý, ale v podání Hare Krišna je život přeci jen velice rigidní. Z toho má možná veřejnost i strach.

Raději pravoslaví

Byla za vaším příklonem k hnutí i touha být šťastná?

Chtěla jsem patřit někam, kde jsem přijímaná, kde žiju dobře, kde jsem šťastná. Nebyla jsem tam ale naplněná. Postupem času jsem zjistila, že to není cesta pro mě.

Jak proběhl odchod?

V hnutí jsem byla asi 5 let, do svých 22 let. V jednu chvíli mi bylo nabídnuto, abych se na farmě usadila na stálo. V té době jsem studovala religionistiku na Husitské teologické fakultě UK. V hnutí mi bylo naznačeno, že výška není potřeba, že na farmě stačí být u kraviček. To se mi nelíbilo, proč bych nemohla kydat hnůj ať s titulem, nebo bez? Proč není dobré, abych studovala? Na vysoké jsem totiž začala přemýšlet jinak, stýkala se i s různými lidmi s různými pohledy na náboženství a to ve mně vyvolalo spoustu otázek. Uvědomila jsem si, že moje cesta není uzavřít se světu a žít život oddané Hare Krišna. A napůl jsem v hnutí být nechtěla, to mi duchovně přišlo jako polovičatá cesta. Přemýšlela jsem o tom opravdu hodně. Jak by můj život vypadal, kdybych se na farmu nastěhovala? Ty poznámky ohledně univerzity a vzdělání nakonec ale převážily jazýček vah. Přestala jsem se s nimi stýkat a tím odešla.

Jak farma vypadá?

Je to klasická farma se stájemi, mají koně a krávy. Musí se zasadit brambory, posekat tráva, udělat seno… Jediný rozdíl je v chrámové místnosti, kde jsou božstva a kde se lidé scházejí k obřadům. Místnosti na spaní jsou rozdělené pro muže a ženy zvlášť. Je tam i mlýn, kde se dělá výborná kvalitní mouka, dodneška ji kupuju.

Jsou nějaká pravidla či rituály, které vám s odstupem času přijdou vzdálené?

Spíš je to naopak. S odstupem času je více chápu. Když jsem byla v hnutí, narazila jsem na to, že i spousta členů vám je nedokáže dobře vysvětlit. Mají naučené fráze, věří jim, říkají je ostatním. Takové klasické vysvětlení je, že tělo je jako auto a duše je jeho řidič. To vám v hnutí řekne každý. Ale ne každý skutečně chápe, proč se co dělá. Pokud se začnete ptát do hloubky, dostáváte odpověď: prostě se to tak dělá. Já až po těch letech zjistila, co to všechno znamená, je to o kultické čistotě, duchovní hygieně a už mi to nepřijde divné.To, že si oddaní musí po jídle umýt ruce a vypláchnout pusu není jen výmysl, podobně to může být i jinde. Třeba i judaismus nebo islám pracují s rituálním omýváním částí těla. Popisy co a jak se má dělat, bylo to správně a Bohu se to líbilo, nejsou v žádném náboženství nic zvláštního.

Žádná omezení vám nevadila?

Když chcete být skvělý oddaný, jako žena byste měl například mít svázané vlasy, měly by být v copu, pěšinka musí být uprostřed. Mě to začalo moc svazovat. Na začátku to bylo super, měla jsem pocit, že mám skvělý návod na použití života, sebe, mého vztahu k Bohu. Snažila jsem se to dělat, ale nebylo to ono. Některé věci byly prostě proti mojí přirozenosti. Když jsem se ptala proč, byla jsem odbytá nějakou frází a prostor mi tam začal být těsný. Pořád ale považuju Hare Krišna za laskavé a přijímající hnutí. U oddaných vidím šťastné lidi, ale i smutné.

Není ta unifikace lidí a jejich životů vlastně způsob, jak omezit vlastní identitu?

Ano. Ale když se podíváte na mnichy nebo jeptišky, taky je to unifikace. Všichni stejně vstávají, všichni dělají podobné věci, mají podobný vnitřní život. Jakákoliv organizace, která vám takhle úzce řídí život, chce, aby členové byli stejní. Plný život v Hare Krišna je jako život v klášteře, jen tomu říkají Chrám. Oddaní žijí tím životem i v manželství a to je náročné. Denní osobní mantra meditace zabere cca hodinu až dvě, veškeré jídlo se musí vařit čerstvé, nesmí se ohřívat a musí se obětovat. V každé rodině musí být oltář, u kterého se denně provádějí obřady uctívání. Ty se v různých rodinách liší dle možností, ale alespoň půl nebo hodinu denně by se dít měly. Opakuju, že pro některé lidi to může být krásný a naplněný život – stejně jako život jeptišky nebo mnicha. Problém může být, pokud si po 20 letech uvědomíte, že to pro vás vlastně není a nemáte kam jinam jít. Důležité je si uvědomit, že ani v takových společenstvích nejsou lidé stejní, i když zvenku tak vypadají. I v Hare Krišna je velké spektrum různých lidí. Někdo to bere hodně striktně, jiný uvolněněji.

U vás byl jedním ze spouštěčů odchodu partner?

Tehdejší přítel byl pravoslavný křesťan. V tom byly nějaké třecí plochy, třeba v jídle. On jedl maso, já ne. V ledničce jsem měla obětované jídlo v krabičkách, označené prasádam. Všichni členové Hare Krišna jsou vegetariáni a stravu přijímají ve formě obětované nejvyšší osobnosti božstva. Přítel naopak věřil, že jídlo obětované modlám by se nemělo jíst. Měli jsme jídlo rozdělené, říkala jsem mu tohle jablko je obětované, tak ho nejez. V hnutí mi ale říkali, že mám přítele konvertovat. Odpověděla jsem, že je ve své víře pevný a že to dělat nebudu. Tak aby aspoň byl více nakloněný hnutí – což nevím, jak měl udělat více, než že chodil s holkou, která v hnutí byla – že mu mám dávat obětované jídlo a vodu tajně. Aby přijímal Kršnovu milost a nakonec se stal oddaným taky. To mi přišlo jako hrozný podvod. Podvod, který se omlouvá vyšším dobrem. Měl by mi on zase dávat maso do jídla a tvrdit, že tam není? Podobné věci mě utvrzovaly v tom, že hnutí není tak čisté, jak se tváří. Já jsem tam nakonec postrádala toleranci. Když vám někdo říká, že máte páchat podvod na člověku, kterého milujete, začnete se bouřit.

Je uvnitř hnutí problém kritika?

Kritika neexistuje. Nepřipouští se. Reakce na ni ale nebyla zlá ani násilná. Spíš mírný nátlak, možná pasivní agrese. Neřekla bych, že by měli problémy s tím, že se člověk ptá, spíš měli problém mi odpovědět. Ptát se můžete a dostanete naučenou odpověď. A někdy funguje i technika oddalování odpovědí – pochopíš to, až budeš starší oddaná, až tu budeš déle. Funguje to trochu jako videohra: až bude další level, tak se něco odemkne. Člověk se snaží propracovat k nějaké hlubší skrytější nauce.

Měl někdo s vaším odchodem problém?

Odejít bylo těžké pro mě osobně, ale organizaci to bylo jedno. To je stereotyp, že odchody vždycky všechny organizace komplikují. Záleží určitě na tom, z jaké pozice odcházíte. Kdybych bydlela v chrámu a pracovala pro hnutí, třeba v restauraci, odchod by byl i existenčně těžší. Pokud jste zcela oddáni, máte pak přátele pouze v hnutí a o ně přijdete. I já sem přišla o přátele. Já si to představuju, jako že stojíte na ulici a nikoho neznáte. Být oddaný není kompatibilní s neoddanými. Lidé se s vámi přestávají bavit, protože jim furt cpete víru, o kterou nestojí. Odchodem jsem pak zase zpátky získala staré přátele. Pro mě osobně bylo nejtěžší srovnat si to v hlavě, cítila jsem zklamání, velký propad, duchovní i duševní. Najednou jsem byla bez ničeho. Prožívala jsem to velice těžce asi půl roku. Měla jsem pocit, že jsem sama sebe napálila. Dávala jsem to za vinu sobě, že jsem to neprokoukla dříve. Dodneška, když vidím oddané na ulici, tak to ve mně píchne. Je to jako taková stará láska, jako když člověk potká na ulici bývalého partnera. Musela jsem si to nakonec překlopit do pozitivního smyslu. Ono mi to vlastně nic nevzalo, ta zkušenost mi jen dala, i když nebyla jednoduchá.

Křtiny syna v roce 2020 (Foto: Archiv Petry Anny Petrové)

Vy jste intenzivně duchovní člověk, jak jste po odchodu řešila, co se svou spiritualitou?

Sedla jsem si a řekla dost. Já vím, že Bůh existuje a vím, že jsem člověk, který potřebuje být v církvi. Racionálně a pragmaticky jsem si vybrala. Z křesťanských církví volba padla na pravoslavnou, kde jsem dodnes. Každému bych doporučila, aby se spoléhal na sebe a své instinkty. Aby zkoumal, chodil, koukal a bavil se s lidmi. Když člověk hledá svou spiritualitu, měl by opravdu hledat, dát tomu co může a být otevřený.

Co vám pravoslaví dává oproti Hare Krišna?

Pravoslaví mi dalo svobodu a sebe. Zodpovědnost samu za sebe, tady se rozhoduju já, i když existují nějaká církevní dogmata. Ty jsou ale základem každého společenství. Zbytek je na mně, nikdo mi třeba neříká, jak mám chodit oblečená, jestli se mám, nebo nemám malovat a jak si mám česat vlasy. Je to na mně. Pravoslaví je ortodoxní náboženství, ale týká se to vnitřního života člověka, ne jak a co dělám na venek.

Jak podle vás vznikají mýty a předsudky o lidech v nových náboženských hnutích?

Vznikají i z toho, jak nadšeně se člověk chová, když najde tu svou pravdu. To je přece skvělé a chcete tu radostnou zvěst předat i dalším lidem. Chcete být ku prospěchu i ostatním, chcete, aby ostatní byli taky šťastní, ale okolí to nechápe. Moje druhá konverze byla o dost poklidnější, protože jsem si uvědomila, že to nemůžu cpát každému na potkání. To, že od sebe odháníte lidi, si uvědomíte až pozdě. Taky jsem si to neuvědomovala, došlo mi to až zpětně a překvapilo mě to. Někteří přátelé mi říkají, že se se mnou tehdy nedalo mluvit a teď už jsem prý docela normální (směje se). Hare Krišna jsou hodně výrazní, ale rozhodně to nejsou blázni. Jsou to normální lidi, kteří nosí pro Čechy zvláštní oblečení, ale ono i to oblečení skutečně pomáhá v duchovním růstu. To, co nosíte, ovlivňuje, kdo jste. Proto se tak oblékají, vyčleňují se a uzavírají se více do sebe. Pomáhá jim to být sví a být blíže Bohu. To, že někdo vypadá jinak, neznamená, že je divný. Když se nad tím zamyslíte, i svědkové Jehovovi mají svůj dresscode. Všichni jsou pěkně oblečení a nažehlení. To je to samé, akorát je to evropské, tak to tolik nebudí pozornost. I když někdo považuje Krišňáky za sektu, mně se to nevrací, nikdo mi neříká, že jsem hloupá. Když se o tom se mnou lidé baví, vysvětluju, co se stalo a proč jsem to udělala. Lidi to většinou upřímně zajímá.

Seriál Odpadlíci si klade za cíl demytizaci různých fenoménů týkajících se náboženských organizací, které jsou označovány za sektu (kult) či organizaci na jejím pomezí. Chápání pojmu „sekta" a příbuzných pojmů se může lišit a jejich jednoznačná definice není možná. Zákon č. 3/2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností zadává státu dvojí úlohu: jednak garantovat práva plynoucí ze zaručené náboženské svobody, jednak chránit občany před působením takových náboženských subjektů, které by ohrožovaly veřejnou bezpečnost a pořádek, zdraví, mravnost nebo práva a svobody druhých. Hranice náboženské svobody, jakož i kritéria ohrožení, jsou předmětem stálého hledání, jehož se kromě právníků účastní i odborníci z oblastí religionistiky, teologie, sociologie, filosofie či psychologie. Redakce HateFree Culture si proto neklade za cíl definovat pojmy, vymezovat hranice ani zařazovat organizace do kategorií. Ve své práci se orientuje podle zákona a akademické debaty. Názory prezentované v sérii jsou názory respondentů a nemusí být totožné s názory redakce HateFree Culture. Redakce ctí pluralismus náboženské scény a svobodnou volbu každého člověka na vlastní formu spirituality v rámci mantinelů garantovaných státem a společností.

Foto: Jiří Pasz

Kdo jsou Hare Krišna

Hare Krišna je původně višnuistická mantra - hymnus či zpěv, pomocí něhož lidé meditují. Cílem je dosáhnout vysvobození a spásy: mókši. Krišna je považován za 8. vtělení boha Višnua, v některých hinduistických tradicích mu je roven či dokonce nadřazen. Hnutí Hare Krišna bylo založeno v New Yorku pod jménem „International Society of Krishna Consciousness“ v roce 1966 a má základy v hinduismu. Opírá se zejména o spisy Bhagavadgíta a Bhágavatapurána. Zakladatelem byl A. Č. Bhaktivédanta Svámí Prabhupáda, popularitě hnutí výrazně pomohla přízeň kapely Beatles, zejména George Harrisona.

Členové hnutí se považují za monoteisty s tím, že pokud se křesťan nebo Žid modlí k Bohu či muslim k Alláhovi, všichni se modlí k jedné a též entitě - vlastně ke Krišnovi. Oddaní zasvětí svůj život službě Krišnovi a každý den tráví několik hodin zpíváním Hare Krišna mantry. Jsou vegetariáni a zříkají se alkoholu a drog. Sex je povolen pouze pro plození dětí v manželství. Muži si holí hlavy na znamení odevzdání se svému učiteli. Každé ráno si věřící muži a ženy označují čelo žlutou hlinkou jako připomínku, že jejich těla jsou chrámy Krišny.

Základními pravidly Hare Krišna je, že všechny bytosti se mají vést k duchovnímu poznání. Oddaní se mají snažit propagovat vědomí Krišny, věnovat energii společnému zpěvu manter, budovat poutní místa, žít jednoduše a přirozeně a tisknout a distribuovat literaturu. Hnutí nehlásá zánik světa.

Po smrti Prabhupády nezvládli někteří vedoucí hnutí svou novou roli. Mezi největší kontroverze patřil případ lídra největší americké komunity Hare Krišna. Kírtanánda Svámí byl odsouzen ke 20 letům vězení na základě obvinění z vydírání, podvodů a spiknutí s cílem spáchat nájemné vraždy dvou oddaných – zavražděni byli v letech 1983 a 1986. Vyšetřování v organizaci navíc potvrdilo zneužití dvou chlapců Kírtanándou Svámím.