„Být na hraně je pro mě normální stav. Stav, kdy jsem sice místy nestabilní, ale stále vyvážená. Balancuji mezi tím, co je správné a co špatné, co je realita a co je iluze, a také mezi svou racionální a emoční stránkou osobnosti,” říká jednadvacetiletá studentka literatury Badjala Diaby. O hledání sama sebe, své životní cesty a místa ve společnosti sepsala sbírku básní Na hraně. „Popisuji stavy, které jsem měla ve chvílích, kdy jsem si sáhla na samotné dno. Stavy, které mě nutily zpochybňovat vlastní existenci, a také pár světlých chvil, které vedly k porozumění sobě samé, k osobnímu růstu a ke změně pohledu na život,” dodává. Básnická sbírka Na hraně spatří světlo světa v březnu. Předobjednat si ji můžete už nyní.
Hraniční porucha osobnosti, neustálý pocit odlišnosti, odsouzení a nepochopení ze strany okolí, náročný rozchod. To jsou faktory, které na začátku roku přivedly Baďu na pokraj sebevraždy. „Vánoce mám v mlze, vše mi přišlo zbytečné a budoucnost jsem si už nedokázala představit. Z ledna tohoto roku si toho moc nepamatuji. Vím, že jsem párkrát zabloudila cestou na zkoušku, ačkoliv jsem tou cestou chodila více než rok. Byla jsem mimo a podle toho vypadalo i zkouškové období, které už mě v podstatě nezajímalo,” popsala pro HFC období, které předcházelo hospitalizaci na psychiatrickém oddělení.
Začít na psychiatrii
V běžné řeči používáme obrat ‚skončit na psychiatrii’. Pro Baďu se však na psychiatrii naopak začíná. S určením diagnózy, sebepoznáním, prací na sobě, zlepšením zdravotního i psychického stavu. Pro mladou ženu hospitalizace znamenala start do nového života, ve kterém se chce postavit všemu, co v sobě doposud dusila. Proto se nakonec rozhodla zveřejnit básně, které v průběhu léčby psala, a otevřít tak témata, která jsou ve společnosti doposud tabuizována. „Sbírka básní o balancování na hraně. O tom, co člověk dokáže a nedokáže zvládnout. A poznání, že vyhledat lékařskou pomoc není známkou slabosti ani ostudou,” podotýká.
Chci být viděna
S pocity nepřijetí a nepochopení ze strany okolí se Badjala potýkala již v předškolním věku, především kvůli odlišnému vzhledu. „Sledovala jsem hodně ostatní a snažila se napodobovat jejich chování. Vždy jsem musela spolužáky nejprve přesvědčit o tom, že jsem stejná jako oni. Dost často to vypadalo tak, že jsem se snažila všechny rozesmát nějakými vtípky, abych se jim zalíbila. Pak jsem ale zůstala uvězněná v tom, že jsem se bála skutečně projevit, jaká jsem, a odhodit tu masku dvorního šaška,” vzpomíná a dodává: „Tohle se velmi často stává u dětí jiných národností, které v Česku vyrůstají. Na dítě je to obrovský tlak,” myslí si.
V dospívání se pak přidaly psychické problémy, kterým ani sama Baďa nerozuměla. O to hůře zvládala nedůvěru rodičů i posměšky spolužáků. Strach říci si o pomoc se tenkrát zdál nepřekonatelný. Dnes chce proto básnířka povzbudit druhé. „Je přirozené, že když se někdo liší, mají lidé tendenci zírat. To si pak člověk ze všeho nejvíc přeje být neviditelný. Knihu o své hraniční poruše chci vydat z opačného důvodu. Chci být viděna. A chci být vyslyšena. Jen jinak. Po svém,” shrnuje.
Podpora
Kromě studia a psaní básní vidí Baďa svoji budoucnost také ve spolupráci s modelingovou agenturou New Aliens Agency, která vyhledává především netradiční a přirozeně krásné modely. „Práci agentury sleduji již od založení a strašně si vážím všeho, co dělají. Své modely neberou jen jako čísla, ale jako celé osobnosti. V New Aliens je klíčová vzájemná podpora, empatie a rovnocennost. Díky nim si postupně uvědomuji, kým jsem, a objevuji části své osobnosti, o kterých jsem dříve ani netušila, že je mám. Spolupráce je pro mě momentálně jednou z hlavních životních motivací,” uzavírá.
Foto: Magdallena Gallovic