Je to 8 dní, co byli v Bratislavě zavražděni dva mladí muži, jen proto, že byli gayové. Jaké záruky dávají čelní politici, že už se nic takového opakovat nebude?
Na jedné straně cítíme velkou vlnu podpory, zakládají se nové iniciativy, mnoho lidí se ozývá s nabídkou pomoci. Na druhé straně nenávistné projevy z veřejného prostoru nikam nezmizely. Jen před několika dny byl pár gayů v bratislavském podniku terčem slovních útoků, a nakonec i fyzického napadení. Radikální část společnosti zjevně neprošla žádnou sebereflexí a s ní ani politici. Včera (pozn.red. 19.10.2022) se v parlamentu hlasovalo o návrhu zákona o partnerském soužití, což je okleštěná verze registrovaného partnerství, jakou před lety přijala Česká republika, a ani tento návrh neprošel do dalšího čtení. Podpořila jej pouhá třetina poslanců a poslankyň a rozprava k zákonu byla plná homofobních projevů. Nejvíc bychom potřebovali, aby se zapojila mlčící většina, která má stále pocit, že se jí toto téma netýká.
„Zlé myšlenky plodí zlá slova a zlá slova vedou ke zlým činům,“ napsal v reakci na vraždu mladíků slovenský ministr zahraničí Rastislav Káčer. Byla souvislost na Slovensku se slovy a činy opravdu tak zjevná?
To jsou velmi výstižná slova, pan Káčer je jedním z mála čelních politiků, který se otevřeně postavil za práva LGBTI+ lidí. Na Slovensku je společnost dlouhodobě velmi negativně nastavená vůči LGBTI+ lidem, nenávistné projevy jsou běžnou součástí parlamentních rozprav. Na skoro každé schůzi parlamentu máme nějaký návrh zákona zaměřený proti LGBTI+ lidem a rozpravy jsou plné homofobních, transfobních a nenávistných projevů. Velkým zlomem bylo v roce 2015 referendum organizované Aliancí za rodinu, které sice nebylo platné kvůli nízké účasti respondentů, ale ukázalo, že téměř pětina společnosti je negativně nastavena vůči LGBTI+ lidem. Od té doby na Slovensku panuje narativ, že rodinu je potřeba chránit před LGBTI+ lidmi, že tito lidé představují zlo a nebezpečí pro ostatní. Na této vlně se od té doby vezou mnozí politici a političky napříč politickým spektrem. Ostatně v současném parlamentu máme většinu politických stran, pro které jsou nenávistné projevy vůči LGBT I+ lidem běžné. Pak se tito politici nemohou divit, že je jim přičítán podíl na zločinu, který se stal, protože od nenávistných projevů k nenávistným činům je krátká cesta.
Odkud se v roce 2015 vzalo vnímání LGBTI+ lidí coby ohrožení? Stojí za tím slovenská katolická církev, která v roce 2013 šířila v kostelech pastýřský list Kultura smrti?
Ano, tento pastýřský list a mnohé další připravily narativ, se kterým pak pracovala celonárodní kampaň před referendem v roce 2015. Tehdy se kampaň vedla také v kostelech, rozdělila mnoho rodin a ve společnosti ustálila homofobní a transfobní nálady, kterých využívají (ne nutně z přesvědčení) mnozí politici a političky, protože zjistili, že se jedná o lacině získané politické body. Jestliže si definujete nepřítele, máte v politice na čem postavit kampaň. Vždy se nenávist stupňovala před volbami, ale současný parlament je z této perspektivy nejhorší, jaký jsme měli. Před rokem a půl se skupina poslanců pokusila změnit slovenskou ústavu tak, aby nově zakazovala tranzici a definovala rodiče výhradně jako matku-ženu a otce-muže, a pro tento návrh hlasovala téměř třetina parlamentu. V debatě pak dostal prostor i návrh, aby stejnopohlavním párům byly odebírány děti. Na Slovensku je možné návrh zákona, který neprošel, v parlamentu opět zkusit prosadit po půl roce a návrhy na podobná témata se objevují přesně v tomto cyklu.
Nenávist se nesoudí
Dělo se to také teď před vraždami Matúše a Juraje?
Ano. Nejprve to byl návrh zákonu o zákazu vyvěšování duhových vlajek na budovách institucí. Aktuálně podle orbánovského vzoru je v parlamentu připraven návrh zákona o zákazu jakéhokoliv informování o sexuální orientaci a genderové identitě na školách a v médiích, vlastně skupina poslanců usiluje o úplné vymazání LGBT I+ lidí z veřejného prostoru. A toto vše přispívá ke společenské atmosféře, která u nás panuje a která také vedla minulý týden k chladnokrevnému vraždění.
Lucia Plaváková na smutečním setkání za Matúše a Juraje, kteří byli zavražděni jen proto, že byli gayové. (Foto: Samo Chrťan)
Zdá se, že v přístupu k LGBTI+ lidem je si Slovensko v mnohém nezadá s Polskem. Zatímco ale s Polskem Evropská unie zahájila řízení kvůli tzv. LGBTI+ no go zónám a opakovaně jej kritizovala, slovenského dění si EU zrovna nevšímala. Jak to?
V důsledku toho, co se stalo minulý týden, Michal Šimečka, předseda strany Progresivní Slovensko a místopředseda Evropského parlamentu, inicioval rezoluci, o které bude dnes 20. října hlasovat Evropský parlament (pozn.red. 20. října večer byla rezoluce schválena). Její součástí je nejen jednoznačné odsouzení vražd, které byly spáchány, ale také konkrétní výzvy, aby byla zabezpečena práva LGBTI+ lidí na Slovensku. Jestliže rezoluce projde, bude to poprvé, co Slovensko dostane adresné požadavky, aby se situace LGBTI+ lidí zlepšila. Doposud se počítalo s tím, že žádný ze zákonů, který by práva LGBTI+ lidí zhoršoval, neprošel, a zápasilo se především o udržení statusu quo. Dvakrát neprošla ani nejosekanější verze návrhu zákona o životním partnerství, který byl nastavený tak, že se jedná jen o ustanovení notářského zápisu, z kterého vyplývá pouze právo na ošetřovné, dědictví a bezpodílové vlastnictví. Takovou osekanou formu zákona nemají nikde v Evropské unii, podobnou měla jen Francie, nicméně v minulém století.
V souvislosti s těmito vraždami se také často zmiňuje špatná práce Slovenské informační služby, která nemá pod kontrolou šíření dezinformací, jež úzce souvisejí s návazným hate speechem. Vy jste právnička, na Slovensku se v minulosti před soud nedostal žádný autor nenávistných výroků vůči menšinám nebo LGBTI+ lidem?
Co se týká legislativní úpravy, je o něco lepší než ta česká, ale problém spočívá v realizaci. Protiextremistické složky jsou personálně i technicky podhodnocené, takže nemají šanci pokrývat množství nenávistných projevů. Zároveň jako by nebyla ochota stíhat nenávistné projevy na základě očividného motivu, většinou dojde k překvalifikování skutků na méně závažné trestné činy nebo dokonce přestupky, kde pachatel dostane nanejvýš 33 eur pokutu. A to je hrozné, protože poškozený, který musí chodit vypovídat, ve výsledku utratí více, než pachatel zaplatí pokutu. Nemáme ani jediný případ, kde by došlo k odsouzení nenávistných projevů zaměřených proti LGBTI+ lidem.
Nedošlo k odsouzení ani co se týká nenávistných projevů na internetu vůči etnickým menšinám?
To je v zásadě velice podobné. A je potřeba zmínit, že nenávistné projevy na Slovensku jsou adresované i dalším menšinám v závislosti na geopolitické situaci. V době migrační krize byli terčem lidé na útěku, součástí slovenského koloritu je pak nenávist vůči Romům. Je to proto, že na Slovensku nemáme politické lídry a lídryně, kteří by společnost táhli od nenávisti k opravdovým tématům. Nedávným příkladem může být vyjádření ministra financí Igora Matoviče, který měl potřebu v reakci na tuto tragédii přilévat olej do ohně a napsal status, že on je hetero a chce být celý život se svou ženou. To je až nepochopitelné.
Není politickým protipólem těchto politiků prezidentka Zuzana Čaputová?
Ano, paní prezidentka Zuzana Čaputová je pro nás jediným světýlkem naděje, které svítí ve tmě. Bez ní by to byla jenom skepse. Právě v ní máme záruku, že kdyby zákony proti LGBTI+ lidem prošly, tak je bude vetovat, případně je pošle na ústavní soud. V reakci na událost z minulého týdne se s námi okamžitě sešla, dorazila na smuteční setkání v klubu Tepláreň, kde k činu došlo, komunikuje téma veřejně, vyjadřuje pozůstalým soustrast. Bohužel je v konání osamocena, ostatní sympatizující ministři zůstávají na úrovni slov tam, kde by mohli konat. Od premiéra Eduarda Hegera jsme také slyšeli slova podpory, ale už jsme neviděli následné činy.
Pocit bezpečí
Devatenáctiletý Juraj K., který zastřelil dva lidi a dalšího postřelil, byl absolventem elitního gymnázia. Spatřujete v tom jasný signál, že na slovenských školách není vše v pořádku?
Na slovenských školách se nevyučuje vztahová a sexuální výchova, která by studenty a studentky učila o rozmanitosti a toleranci vůči lidem s jinou sexuální orientací a rodovou identitou. Dlouhodobě pak ve vzdělávání chybí výchova k občanskému životu. Na tuto skutečnost je potřeba se zaměřit a je to také součást výzvy směrem k vládě a parlamentu na zajištění bezpečí LGBTI+ lidem na Slovensku. Naopak jsou na Slovensku jasné snahy existenci LGBTI+ lidí ze školních osnov zcela vymazat, je to jedno z dalších selhání slovenského školství.
V souvislosti s vrahem se objevil požadavek také na média, aby dál nešířila zmatený manifest, který vrah sepsal, aby pozornost byla soustředěna k obětem. Juraj K. se inspiroval jiným masovým vrahem z USA, jenž svůj čin streamoval na sociální sítě. Je něco, co by měli jinak dělat novináři i provozovatelé sociálních sítí?
To, co má zaznívat, jsou příběhy obětí a samozřejmě je na místě také obecná informovanost o samotných nenávistných činech. Namísto toho často víme až příliš o pachatelích a jejich ideologii, což přesně napomáhá šíření jejich zvrácených myšlenek. Regulace sociálních sítí je určitě na místě, protože jsme dospěli do stadia, kdy nenávist na sítích překřičí cokoliv – ostatně twitterový účet pachatele byl aktivní poměrně dlouhou dobu. Musíme si přiznat, že sociální sítě jsou silnou zbraní v rukou lidí, kteří chtějí páchat zlo.
Jak se vy sama jako lesba a matka cítíte dnes na Slovensku?
Ten večer jsem byla na večeři s evangelickou farářkou Annou Polckovou a diskutovaly jsme, jak zlepšit situaci LGBTI+ lidí u nás. Když jsem se pak dozvěděla, co se stalo, měla jsem strach vyrazit z restaurace domů. Vrah se ještě pohyboval někde v bratislavských ulicích a policisté neměli situaci pod kontrolou. Na druhý den jsem dceru neposlala do školky, ztratila jsem veškerou záruku bezpečí. Pocit ztráty bezpečí v tu chvíli zažili všichni LGBTI+ lidi na Slovensku a ten musí být alespoň do nějaké míry zase obnoven. Pokud ani tyto vraždy nepohnou slovenskou společností v jejím vztahu k LGBTI+ lidem, pak mám pocit, že už nic.
Jaké iniciativy se zvedly v reakci na tuto tragédii? Na čem teď pracujete, aby na Slovensku došlo ke zmiňovaným změnám?
Jsem zapojená snad do všech iniciativ, které vznikly. Odmítám se smířit s tím, že my LGBTI+ lidé jsme vyháněni ze svých domovů na Slovensku. Ta největší iniciativa se bude spouštět už 21. října pod hlavičkou Ide nám o život a jsou pod ní podepsány nejrůznější LGBTI+ neziskové organizace, ale také další podpůrné spolky. Výzva „Ide nám o život“ je adresovaná vládě a parlamentu, má konkrétní požadavky a okolo ní se bude vést celá kampaň s nejrůznějšími akcemi. Pod hlavičkou Slovenská Tepláreň budou od 12. listopadu probíhat koncerty po celém Slovensku v klubech, divadlech, komunitních centrech, které chtějí být bezpečným prostorem LGBTI+ lidí. Úvodní koncert proběhne v Bratislavě a pak se tour rozjede po celém Slovensku. K iniciativě se mohou stále připojit další umělci nebo kapely, kteří by chtěli vystoupit na koncertech, a stejně tak provozovatelé prostorů, jež by koncerty chtěli pořádat. Tuto část iniciativy má na starosti Michal Kaščák a Pohoda festival se zapojením majitele Teplárně Romana Samotného.
Je něco, co mohou pro LGBTI+ lidi na Slovensku udělat Češi a vůbec lidé za hranicemi?
Ideálně připojit se k výzvě Ide nám o život, která bude klíčová. Když se co nejvíce lidí podepíše, pomohou nám vyvinout dostatečný tlak na slovenskou vládu, aby konečně konala a nejen mluvila.
Foto: Jakub Kováč