„Když jsem sem šla poprvé, přemýšlela jsem, čím holky zaujmu, abychom spolu navázaly kontakt. Nakonec jsem vzala hromadu vyřazených laků na nehty,“ směje se při vzpomínce Petra Káčerková, koordinátorka interkulturních asistentů Nízkoprahových zařízení pro děti a mládež. Ukrajinská děvčata její snahu ocenila suchým „dobrý“ a dodala: „Nebyl by raději míč?“ V říjnovém odpoledni se teplota pohybuje těsně nad nulou, přesto dívky poletují v nesourodém oblečení po fotbalovém hřišti – někdo má pantofle, jiná péřovku, a střílí postupně na bránu. Mezi nimi se pohybují dvě dospělé ženy a občas jim neobratně přihrají, jsou to Táňa a Ála. Když se děti unaví hrou, posadí se s nimi na lavičku a začnou si povídat – v ukrajinštině. Češtiny mají děti ze školy dost, mnohé z nich si ji zrovna neoblíbily, pro některé je dalším zdrojem traumatu v nové zemi, kde se ocitly jen kvůli válce.
Nezasvěceného pozorovatele by pravděpodobně nenapadlo, že tohle ještě před několika měsíci nebylo možné. Uprchlíci jsou sice na strahovských kolejích ubytování od března 2022 a jejich počet zde dosahoval i vyšších čísel, přesto streetworkeři ani sociální pracovníci na koleje pravidelně až do letošního léta nedocházeli. A stopadesátka uprchlíků, většinou žen a dětí, zde zůstala odkázána sama na sebe. V praxi to znamenalo mnoho věcí včetně nedostupného hřiště, na které se děti mohly dívat jen přes plot. Klíč se totiž půjčuje pouze dospělým, kteří za něj pak přebírají zodpovědnost. A ti ukrajinští mají na strahovských kolejích většinou jiné základnější starosti – práci (často dvě), péči o batolata, a vůbec každodenní honbu za aspoň trochu normálním životem.
Všechny díly seriálu najdete ZDE.
Martina Zikmundová a Petra Kačérková, které pomoc interkulturních asistentek na strahovských kolejích domluvily, společně s Kirillem, jenž pracuje na stejné pozici v jiných městských částech.
Dospělé starosti
Blok číslo dvě, kde aktuálně uprchlíci ve třech podlažích bydlí, nabízí stejný „luxus“ jako ostatních 10 budov strahovských kolejí. Podle standardů, které do architektury vnesl socialismus, jsou chodby pro společné setkávání rozlehlé, zatímco prostor pro soukromí je omezen 11 m2 na 2 osoby. Jednoduché vybavení pokoje tvoří dvě postele, dva stoly se židlemi a jedna vestavěná skříň, sprchy jsou na každém patře společné stejně jako toalety a kuchyňka.
„Pořád je to dočasné řešení, které ale trvá více než rok. Samozřejmě, že je to lepší než nic a uprchlíci jsou za to vděční, ale žít takto zvláště s dětmi se z našeho pohledu trvale nedá. Chceme, aby se adaptovaly a následně integrovaly do české společnosti, za takových podmínek to bude sotva možné,“ tvrdí Martina Zikmundová, ředitelka České asociace streetworku. Právě ona se svými kolegy zjistila, že uprchlíci na strahovských kolejích zůstali bez pomoci a začali jednat.
Pražský magistrát měl sice k dispozici peníze od UNICEF na interkulturní služby, ale grant v tu chvíli nečerpal a na práci neměl lidi. „Z pohledu Městké části a OSPOD se na kolejích nedělo nic protiprávního, takže vše bylo v pořádku, ale z pohledu sociální práce s dětmi a mládeží jde o situaci, která v pořádku není, nejsou ani zdaleka naplňovány běžné potřeby dětí,“ vzpomíná na léto, kdy jejich práce na kolejích začala, Zikmundová. Domluvili se tedy s Magistrátem, že za nečerpané peníze vytvoří mobilní týmy, protože tématem ohrožených dětí se jako nezisková organizace dlouhodobě zabývají. Nakonec si spočítali, že pomoc dětem a teenagerům, na což se grantová podpora vztahuje, je práce nejméně pro dva lidi, a přijali Táňu, na Ukrajině pracovala jako psycholožka, a Álu, původně učitelku. Ty sem teď chodí každý pracovní den na čtyři hodiny. „V létě jsme chodili na koupaliště, výlety po okolí nebo na výstavy do muzeí. Teď, když začalo být chladno, chtějí děti většinou zůstat tady a hrát na hřišti fotbal,“ bere si slovo Táňa, která umí lépe česky, protože sem přišla ještě před válkou, a Ála souhlasně přikyvuje.
Ála s Táňou mají klíč nejen ke strahovskému hřišti, ale také k duším ukrajinských dětí, které tady už druhý rok žijí.
To, že jsou obě ženy Ukrajinky, přičemž Ála je také uprchlicí, jim pomohlo navázat s dětmi kontakt. Nebylo potřeba překonat jazykovou bariéru, lépe se jim vysvětlovalo, co jsou zač (neziskové organizace nejsou na Ukrajině tak běžné jako u nás) a společné zážitky a kultura je přirozeně sblížily. „Mají podobné problémy jako všichni dospívající, ale jejich rodiče, většinou jen máma, nemají kapacitu se jim aktuálně tolik věnovat. Nejčastěji se trápí vztahy se spolužáky, školou a prvními láskami,“ vysvětluje Táňa, na co s ukrajinskými dětmi přijde nejčastěji řeč. Vedle toho je jejich dětství a dospívání přímo zasaženo realitou války. „Všechny nám postupně vyprávěly, jak utíkaly. Kolem padaly bomby, měly velký strach..,“ připojuje se Ála a nejmenší z dívek soustavně střílí míčem do plotu, ránu za ranou, až její slova zanikají v soustavném bouchání.
To, co mají malí uprchlíci za sebou, se těžko představuje - nikdo po nich nemůže chtít, aby to znovu popisovali, a ani útěk do bezpečí je starostí nezbavil. „Uvědomují si, že jejich mámy mají starosti s obživou. Chtějí chodit na brigády, ne do školy. Chtějí posílat peníze domů, ne se učit češtinu. Tlak, pod který se dostávají, je zcela nepřiměřený jejich věku,“ dodává Káčerková.
Na dno
Fakt, že jsou nezletilí, neznamená, že problémy dospělých nevnímají. Jejich rodiče se občas přijdou za interkulturními asistentkami o něčem poradit, ale dotazů se vynořilo tolik, že dnes už na koleje dochází také sociální pracovník z Organizace pro pomoc uprchlíkům. Ty nejaktuálnější se týkají změn výplaty humanitární dávky a plateb za nouzové bydlení, které přinesla pátá verze tzv. Lex Ukrajina s účinností od prvního července. Legislativa se ukázala tak složitá, že ji neumí rozklíčovat ani právníci a před pár týdny se definitivně potvrdilo, že ani ministerstva, do jejichž gesce dávky spadají. Do konfliktu se totiž dostaly dva předpisy, podle kterých vznikal nárok na nouzové bydlení, a ti, kteří jej ještě v létě měli hrazené státem, už je na podzim podle stejných pravidel zaplacené nemají.
„Prostě v systému HUMPO, přestali svítit zeleně, a další platba už nepřišla“ rozčiluje se Zikmundová a dodává, “Přistupujeme k uprchlíkům stejně jako k chudým lidem u nás. Systém sociálních dávek není nastaven tak, aby jim pomohl, ale naopak, aby je dostal na dno ve všech ohledech. Každá koruna, kterou ušetří, se jim odečte od humanitární dávky, vše, co si navíc vydělají, se jim odečte od humanitární dávky. Neuvědomujeme si, že lidem potopeným ve všech oblastech života se pomáhá nejsložitěji.“
Experti už dříve varovali, že pátá verze Lex Ukrajina, která omezila výplatu humanitárních dávek a nouzové bydlení na seznam zranitelných osob, donutí uprchlíky v lepším případě k práci načerno, v horším se stanou obětí nejrůznějších vykořisťovatelů, kteří jejich situace budou hrubě zneužívat. Aktuálně rozpor mezi předpisy ji však dotáhl do extrému a i uprchlíci patřící na seznam zranitelných podle neziskových organizací nemají nouové ubytování uhrazeno.
Tady a teď
Slunce sice svítí, ale už nehřeje, ukrajinskému mladíkovi, co právě vbíhá na hřiště, to ale podle všeho nevadí a odhazuje mikinu. Rozbíhá se a z poloviny hřiště a střílí gól. Přidává se mladší chlapec, který doposud hlídal sestřičku. Ála s Táňou se choulí do kabátů, jejich klienti se však netváří, že by na ně zima zvlášť doléhala. „Horší je pro ně nuda. Na pokojích jsou často na mobilech, aby nemusely myslet na to, co se děje doma. Co je s jejich tátou, jaké to bylo, mít vlastní pokoj, spolužáky, kamarády..,“ krčí rameny Táňa. S chladnějším počasím bude stále těžší scházet se venku a navázané spojení, díky kterému mohou mít uprchlíci pocit, že o ně česká společnost má aspoň trochu zájem, by se ztratilo. Proto se Ála těší, že už brzy otevřou na bloku dva klubovnu, kterou poslední týdny zařizovaly. “Paní hospodářka zrovna dneska říkala, že už máme položené nové lino a místnost je nachystána. Teď už ji jenom vybavit,“ raduje se. „V situaci, kdy nikdo neví, kdy válka skončí, kdy se ztratily jistoty a teď už pro mnohé z nich i naděje, nezbývá než se soustředit na tady a teď. Jinak by se zbláznili,“ je přesvědčená Táňa. Míra nejistoty panujících v životech uprchlíků v nouzovém ubytování (nejen na strahovských kolejích) je aktuálně tak vysoká, že na perspektivu, které jsou podmínko integrace, a plány většinou nezbývá prostor a bez zajištění základních potřeb sotva vznikne.
Foto: Kateřina Čopjaková