Celý seriál Zůstávají najdete zde
Jaké bylo překvapení Kumara Vishwanathana, když v bývalé pobočce spořitelny v Němčicích nad Hanou po usilovném pátrání objevil dvanáctičlennou romskou rodinu z Ukrajiny. Psal se březen 2022, ruská armáda na Ukrajinu neútočila ještě ani měsíc a Češi zažívali největší vlnu solidarity vůči uprchlíkům ve své historii. Rychle se ale ukázalo, že solidarita má své hranice a ty začínají tam, kde ční hradba předsudků vůči Romům. Brzy to měla zjistit i rodina Kutsenkových, která na takový přístup majority nebyla z Ukrajiny zvyklá.
Romská odysea
Už v době Vishwanathanova příjezdu do Němčic nad Hanou měli Kutsenkovi od majitelky nemovitosti ultimátum. „Jednání o prodloužení bydlení o pár týdnů byla hodně složitá a nepříjemná. Majitelka nechtěla, aby v městečku žili nadále romští uprchlíci, natož v takovém počtu,“ vzpomíná Vishwanathan v kanceláři neziskové organizace Vzájemné soužití v Ostravě, kterou v roce 1997 založil. Nepomohlo, že z dvanácti ubytovaných Romů byli jen čtyři dospělí, a to ženy, a osm dětí ve věku čtyři měsíce až čtrnáct let. Oficiální argument zněl, že prostor není k delšímu bydlení vhodný, ten neoficiální uslyší Vishwanthan v následujících týdnech v různých verzích ještě mnohokrát a význam bude vždy stejný: Romy tu nechceme.
Přestože náhradní bydlení hledali s usilovnou pomocí krajských úředníků i kolegů z Charity a rodina byla ochotna rozdělit se na dvě skupiny a bydlet třeba ve dvou bytech v jedné čtvrti, nový azyl nenacházeli. „Byli jsme zoufalí. Těch míst, co jsme objeli. Do toho majitelka z Němčic pořád tlačila na odstěhování. Když to někde vypadalo nadějně, stačilo zmínit, že jsou to Romové, a zase jsme byli na začátku,“ vypráví Vishwanathan. Dodnes ho obzvlášť rozhořčuje postoj farářů z malých moravských obcí, kteří nechtěli jít proti názorům svých oveček. „Byli zbabělí. Neapelovali na své farníky, aby se zachovali v duchu křesťanských hodnot. Přitom svatá rodina, to byli taky uprchlíci,“ kroutí hlavou.
Po týdnech hledání se konečně objevilo světlo na konci tunelu. Romská rodina se měla přestěhovat do provizorního bydlení jedné ostravské střední školy. Ochotní všechny převézt až na novou adresu byli místní hasiči. „Na místo jsme dorazili za tmy. Otevřel nám překvapený školník a řekl, že o ničem neví, teď nikoho z vedení školy budit nebude a do školy nás nepustí,“ popisuje Vishwanathan.
Nedalo se dělat nic jiného, než odvézt celou rodinu do kanceláří Vzájemného soužití a tam je uložit. „Ráno jsem přišla do práce a z mého pracovního stolu byl přebalovací pult,“ směje se Vishwanathanova asistentka Simona Jirásková.
Provizorní situace trvala několik týdnů. Mezitím si zaměstnankyně Vzájemného soužití zvykly nosit do práce tu hrnec polévky, jindy koláč nebo vyřazené dětské oblečení pro nečekané „nájemníky“. Takto ale nemohli Kutsenkovi bydlet napořád.
To neznáme
„Amen sam savore devleskere čhave,“ je napsáno nad vchodem do kostela sv. Josefa Dělníka v Ostravě a pod tím ještě: „Všichni jsme děti boží.“ Vrátná zve Vishwanathana vřele dál do prostorné moderní stavby. Kostel s unikátní ocelovou konstrukcí byl postaven ve 30. letech minulého století a jeho součástí byl také chlapecký internát salesiánů, ti byli vyhnáni po převratu v roce 1948 a objekt převzala armáda. Dnes v jeho pokojích díky řádu, který se po roce 1989 vrátil, bydlí nejen studenti, ale také už druhý rok Kutsenkovi.
Kumar Vishwanathan před ostravským kostelem Josefa Dělníka, kde ukrajinsko-romská rodina nakonec našla azyl.
„Pane Kumar, my vás tak rádi vidíme, proč nechodíte častěji,“ vítá návštěvu nadšeně Nataša společně s manželem. Než stihne odpovědět, mizí žena ve společné kuchyni, kde chystá občerstvení. Manžel se švagrem zatím přenesou stůl do jejich soukromého pokoje. Jedna místnost s manželskou postelí a dvěma samostatnými lůžky, které teď poslouží jako pohovka pro návštěvu. Do pokoje přichází i další z příbuzných a usedají za stůl.
Původní sestava rodiny, v níž přijeli na jaře 2022, se značně proměnila. Přibyla Natašina matka, které na Ukrajině mezitím zemřel muž a stará žena osaměla. Manžel a švagr poté, co společný dům rodiny zasáhla bomba, dorazili také. Oba mají zdravotní problémy, takže nebyli mobilizováni. Švagr už v Česku prodělal operaci očí a ledvin. Přesto všichni dospělí pracují. Muži jako řidiči pro internetový obchod s potravinami a Nataša v hotelové kuchyni. Na stůl snáší dekorativně nakrájené ovoce a obložený talíř se sýry a uzeninami. Mezitím vypočítávají, kam příbuzní, co do Česka původně přijeli, odcestovali.
„Moje mladší dcera vystudovala angličtinu, ale tady nemohla sehnat kvalifikovanou práci. V Irsku se jí to povedlo do měsíce,“ vypráví Nataša. V Česku doučovala děti angličtinu online a uklízela v restauraci. Když jí ale český zákazník plivl pod nohy s tím, ať to okamžitě uklidí, dala výpověď. Další příbuzní přesídlili do Německa a Norska. „Odjeli do Izraele, ale tam začala taky válka, tak jeli za sestrou do Norska,“ pokračuje Ivan.
Pohostit návštěvu je otázka cti.
Všichni jsou vděční, že mají kde bydlet a podařilo se jim získat dobrou práci, ale údiv nad tím, jaký mají Češi vztah k Romům, skrývají jen těžko. Na Ukrajině podle jejich výčtu žijí čtyři různé skupiny Romů, oni sami sebe řadí mezi potomky těch kočovných. „Brežněv zakázal kočování v roce 1963, od té doby naše rodina žije trvale v Kremenčuku a Dnipru,“ vypráví jeden z mužů, zatímco Natašina sestra ukazuje rodinné video, na kterém ještě v době míru slaví ve společném domě narozeniny.
Stůl ve světle křišťálového lustru přetéká občerstvením, všichni zpívají a ze všech těch zlatých odstínů v obývacím pokoji přechází zrak. „Tak to máme rádi,“ směje se Nataša a posmutněle dodává, že by to chtěla vrátit. Jejich muži na Ukrajině prodávali a opravovali auta, ona pracovala ve školní jídelně a dcery studovaly. „Tady se na Romy kouká svrchu. To od nás neznáme,“ pokračují a otázka, proč se tedy nakonec rozhodli zůstat a neodjeli jako jejich ostatní příbuzní, visí ve vzduchu.
„Moje práce mě od začátku moc baví, mají mě tam rádi a už jsem povýšila. Syn nastoupil do osmé třídy a má už kamarády ve škole. Proto jsme nechtěli odejít,“ vysvětluje Nataša. Když ale začne mluvit více o svém zaměstnání, přizná, že v práci svůj romský původ tají. „Říkám, že jsem Ukrajinko-Arménka,“ vysvětluje a dodává: „Když kolegové začnou mluvit o Romech, je to pořád, že nepracují a berou jenom dávky. To pak moc bolí, nic neříct.“
Zatímco Nataše se její původ daří tajit, protože její pleť je světlá, muži jsou tmaví. „Bydlení tady skončí v březnu 2024. Snažíme se sehnat byt, všechno nejdříve vypadá dobře, dokud se s majiteli bytu nesejdeme osobně. Pak je najednou už obsazeno,“ vysvětluje Ivan.
Kutsenkovi jsou určitě jedna z mála (a možná jediná) ukrajinská romská rodina, která v Česku zůstala. Stovky Romů, kteří přišli do Česka z Ukrajiny, a mnozí z nich skončili v detenčním zařízení ve Vyšních Lhotách ( o tom si můžete přečíst zde) nebo ve stanových městečkách před nádražími v Praze a Brně, tak houževnatí nebyli. Přes veškeré úsilí se ale ani jim po téměř dvou letech nepodařilo najít stabilní bydlení a jejich situace je nejistá.
„Věřil jsem, že zkušenost se skinheadskými útoky a pokus o upálení romské rodiny před čtrnácti lety, po kterém zůstala popálená Natálka, smýšlení o Romech u majority zásadně posunul. Po téhle zkušenosti vím, že předsudky vůči Romům jsou v české společnosti zakořeněny mnohem hlouběji,“ shrnuje Vishwanathan.
foto: Kateřina Čopjaková