Odborníci před dopady „Lex Ukrajina 5“, který zásadně omezil humanitární dávky pro ukrajinské uprchlíky, varovali. Naplnil se po třech měsících platnosti jejich černý scénář?
Vedle svoji práce interkulturní pracovnice, jsem sama také uprchlík, vím, jaké to je. Jedním z rizik, o kterém se hodně mluvilo, bylo, že se uprchlíci budou vracet na Ukrajinu. To jsem věděla z terénu, že se dít nebude. Ti lidé se nemají, kam vrátit. Jejich domy už často nestojí nebo je fronta příliš blízko a také se blíží zima. Byli rozhodnuti, že i když to bude těžké, musí novou situaci zvládnout. Pořád to totiž v Česku bude lepší než aktuálně doma. My v Ratolesti jsme tedy odhadovali, že hodně z nich půjde pracovat načerno, jinak by vše nezaplatili. Mnoho našich klientek, jsou to hlavně ženy s dětmi, má také několik zaměstnání a brigád, pracují i 16 hodin denně, přesto sotva vyjdou. Velký problém je to pro seniory, kteří na Ukrajině pobírají důchod, ten zdaleka není tak vysoký jako důchody tady v Česku, navíc se jim podle nových pravidel odečítá od humanitární dávky, a náklady na život musí zaplatit samozřejmě takové, jako jsou tady.
Na jaké pozici uprchlíci a uprchlice nejčastěji pracují?
Ve skladu, ve fabrice nebo jako úklid a pomoc v kuchyni. Muži často pracují na stavbách. Problém je, že jejich situace zaměstnavatelé často využívají. Vědí, že nemají důvěru k úřadům, a nepůjdou si nikam stěžovat. Měli jsme řeba klientku, která odpracovala 40 týdně, ale zaplatili jí jen 15, a to nebyl ojedinělí případ. Zvláť ohrožení jsou mladí lidé bez doprovodu, ti už institucím vůbec nevěří a často jsou pracovně vykořisťováni. Za mizerný plat a bydlení dělají na stavbách a nevěří, že by to mohlo být jinak.
Všechny díly seriálu najdete ZDE.
Šílený červenec
Jedním ze zmiňovaných rizik byla také ztráta bydlení. Buď proto, že uprchlík nebude zařazen mezi zvlášť zranitelné osoby, co mají na nouzové bydlení hrazené státem nárok, nebo se cena dosavadního bydlení zvýší natolik, že na něj nebude mít. Potvrdilo se vám to v Brně?
My jsme takové případy neměli. Majitelé ubytování byli vstřícní a vždy se s klienty nějak domluvili. Situaci komplikovalo spíše množství dokumentů, které museli klienti dodat úřadům, aby v ubytování mohli zůstat nebo získat humanitární dávku.
Jaké třeba?
Výpis z bankovního účtu. Mnoho z nich, zvlášť senioři neumí pracovat s aplikacemi, a neuměli si výpis vygenerovat sami. Když přišli do banky, aby jim pomohli, poslali je pryč s tím, že to musí zvládnout sami, že na ně nemají čas. Červenec, kdy začal platit Lex Ukrajina 5, byl naprosto šílený a nikdo na to nebyl připravený. Když by lidé neodevzdali bankovní výpis, nedostali by pomoc. Opravdu jsme hodně makali, abychom pomohli co nejvíce lidem.
Jak to probíhalo na Úřadu práce?
Často nám klienti říkali, že je úředníci posílají pryč a neodpustili si k tomu ještě nepříjemné řeči. Nejčastěji od nich slyšeli, že už jsou tady dlouho, takže mají umět česky, a když se jim to nelíbí, ať táhnou na Ukrajinu. Myslím, že to mu Češi často špatně rozumí. Nezůstáváme proto, že chceme, ale proto, že nemáme jinou možnost. To je velká bolest.
Kolik klientů jste v té době měli?
Blížili jsme se stovce klientů, což byl téměř dvojnásobek obvyklého počtu, kteří potřebovali pomoci s Lex Ukrajina 5. Navíc v létě přijeli noví lidé, protože se blíží zima a všichni mají strach, jak to bude v zimě s elektřinou a topením na Ukrajině.
Jak velkou část vašich klientů tvoří muži?
15 až 20 %. Často jsou to senioři, invalidé, otcové od rodin se třemi dětmi anebo muži, kteří už před válkou pracovali v Česku. To jsou rodiny, které jsou dobře připravené, muži už pracují, ví, jak to tady chodí, naši pomoc potřebují okrajově.
Stabilizovala se situace s Lex Ukrajina 5 po třech měsících praxe? Stíhají už úřady posílat dávky včas?
Naši klienti už si zvykli a ví, na koho se obrátit, ale problém se zpožděním trvá. Zrovna v pondělí za mnou přišla paní, že už je říjen a ještě jí nepřišly peníze za září. A to je taky hodně těžké, protože asi polovina našich klientů nebydlí v nouzovém ubytování, ale v podnájmu, který si pronajali ve více lidech, a mají nějaké termíny, dokdy musí platit. Pokud jste závislí na dávkách a ty mají zpoždění, je to obrovský stres. Když se jdou klienti zeptat na úřad, kdy dávky budou, dostane se jim odpovědi, že mají počkat a stejně už dávno měli pracovat. Ale oni často pracují a na živobytí jim to nestačí. Je to začarovaný kruh.
Co je pro ně největší bariéra, aby mohli začít pracovat na lepších pozicích?
Jazyk. To říkám všem klientům, pokud chtějí zlepšit svůj život, musí se naučit česky. Ještě pokud umí velmi dobře anglicky, daří se jim získat lepší práci. Ale pracovat ve skladu, pečovat o děti a chodit na jazykové kurzy, to se musíte hodně ohánět a denně bojovat s únavou.
Změnil Lex Ukrajina 5 postoj Ukrajinců k Čechům?
Vnímají to jako zradu. Češi řekli, že můžeme přijít a pomohou nám, ale teď, když už jsou z nás unaveni, zase říkají, jděte pryč. Je to snad horší, než kdyby nám nepomohli. Velký problém je to teď ve školách. Ukrajinské děti často zažívají šikanu od učitelů, kteří požadují, aby mluvili česky jako české děti. Neumějí pracovat s tím, že ukrajinské děti často mají trauma. Všechny se musely nečekaně odstěhovat z domova, často někoho ztratily, tatínek může bojovat na frontě nebo už být mrtvý. Přišly o domov, školu, kamarády… Máma je tady pořád v práci a dítě je doma samo. A když je nepřátelský učitel, pak jsou vůči ukrajinským dětem nepřátelští i spolužáci.
Z vlastní zkušenosti
Sama jste musela odejít z Ukrajiny kvůli válce. Kdy jste přišla?
Jsem z Dnipra, přišla jsem v březnu 2022 se dvěma dětmi. Pochopila jsem, že jsem na tom lépe než většina uprchlíků. Jsem hodně komunikativní a v Brně mám příbuzné, kteří mi pomohli. Začala jsem se hned učit česky, abych mohla také pomáhat.
Kdo vám zůstal na Ukrajině?
Manžel a rodiče, o které se stará. Zatím nebojuje, ještě nebyl povolán.
Co jste před válkou dělala?
Vystudovala jsem obor sociolog a učitel sociálních a humanitních oborů na Dnipropetrovské národní univerzitě a pracovala jsem jako personalistka a realitní makléřka.
Jak jste se dostala k práci interkulturní pracovnice v neziskové organizaci Ratolest?
V Centru pro cizince, kam jsem chodila na kurzy češtiny, mi pomohli zúčastnit se výběrového řízení na tuto pozici. Není to zas takový rozdíl od toho, co jsme dělala předtím. Zadání je stejné: vyřešit problém, a to umím. Jsem tady rok a cením si toho, jakou mám podporu. Ratolest už 27 let pomáhá ohroženým rodinám, když mám nějakou otázku, znají odpověď. Chodila jsem s nimi do českých rodin na náslechy, abych viděla, jak jejich problémy řeší. Mám velkou podporu v seberozvoji, dostatek školení a super tým. Je to práce, která mi dělá radost.
Co vaše děti?
Dcera měla štěstí na základní školu, která nám od začátku vychází vstříc. Chodí tam ráda a má tam kamarády. Syn začal studovat střední školu, IT obor, což už předtím studoval online na Ukrajině. Ale nešlo to dobře. Byl pořád doma, neměl žádné kamarády. Nakonec se přihlásil na intenzivní kurz češtiny, dodělal si tady devátou třídu a dostal se na českou střední školu. Mají tam asistentku pro uprchlíky z Ukrajiny, protože mají hodně ukrajinských studentů, jsou opravdu vstřícní. Je tam spokojený.
To zní skoro ideálně. Jak se vám to povedlo?
Mají to podle mě. Vidí, jak se já v nové zemi chovám, jak se snažím, a motivuje je to. Proto vím, že, když chci pomoci nějaké rodině, která sem přišla, musím nejprve pomoci tomu, na kom vše leží, většinou mamince, a tak nejrychleji pomůžu i dětem.
A co bydlení?
Pracuji v Ratolesti na hlavní pracovní poměr, humanitární dávky neberu. Pronajímám si byt. Když vše zaplatím, zůstane mi stejně málo jako ukrajinským ženám na ubytovně. Ale ta výhoda samostatného bydlení za to stojí. Na ubytovně mají uprchlíci méně klidu a soukromí. Děti z ubytoven jsou častěji šikanované, a pak si samozřejmě hůře zvykají a chtějí se vrátit domů.
Inerkulturní pracovnice Yuliia Shostak si pochvaluje skvělý pracovní tým, který v brněnské Ratolesti má. V této organizaci pomáhají ohroženým rodinám už 27 let, teď mezi klienty přibrali i ty ukrajinské.
Přestože jsou si Češi a Ukrajinci jazykově i kulturně blízko, potom roce a půl vyplavaly i nějaké rozdíly, které mohou komplikovat integraci. Jaký je podle vás ten největší?
Temperament. Jsme hluční, hodně gestikulujeme, když něco vyprávíme, ví to celá šalina. Češi to vnímají jako neslušné, někdy jako agresivní, ale tak to nemyslíme. Hodně doprovázím klienty také k lékařům a ti si stěžují, že Ukrajinci nedodržují časy objednání a klepou jim na ordinace, i když mají počkat na příchod zdravotní sestry.
Jeden z rozdílů, který bývá často zmiňován, je důvěra v instituce a jejich práci bez nutnosti protekce nebo úplatku. S tím jste se setkala?
Takto přímo ne. Zase u lékařů mají Ukrajinci pocit, že je potřeba přinést nějaké kafe nebo bonboniéru, aby dostali lepší péči. To, co mi ale přijde jako zásadní rozdíl, je neziskový sektor. Na Ukrajině nemáme tolik neziskových organizací a jejich činnost není tak známá, takže klienti měli často od nás jiná očekávaní. Myslí si, že úředníci jsou nějací naši známí, a když tam půjdou s námi, obslouží je rychleji. A to trvá dodnes, i když klienti umí dobře česky, často chtějí, abychom je na úřad doprovodili. Mají pocit, že nás budou úředníci více poslouchat, budeme u nich mít větší autoritu, než by měli sami. Čekala jsem, že takových případů bude mnohem více, ale Ukrajinci rychle pochopili, jak to tady funguje.
Také se často zmiňuje rozdíl mezi rovností žen a mužů v Česku a na Ukrajině, kde je uspořádání společnosti tradičnější. Vnímáte to tak?
Jsem z milionového města, tam to bylo stejné jako tady. Ženy měly vlastní byznys, o kterém rozhodovaly. Ale na venkově, kde má silné slovo víra, to bývá jinak a muž má v rodině hlavní slovo a ženy bývají doma s dětmi a starají se hlavně o domácnost. Pro takové ženy musí být Česko velká změna.
Foto: Archiv Ratolest Brno, z.s.